Dvacet let nepřetržitě už pracují na oběžné dráze Země lidé. Astronauti a kosmonauti. Vědečtí pracovníci. Muži i ženy.
Ve výšce kolem 400 km nad Zemí létá největší objekt, který kdy lidská ruka ve vesmíru vytvořila. Zemi oběhne za necelých 93 minut rychlostí zhruba 28 000 km/h. Jeho hmotnost dosahuje 420 000 kg, šíře (rozpětí solárních panelů) činí 108 m. Výšku lze stanovit na 20 a délku na 73 m. Vnitřní přetlakový objem sedmnácti hermetických modulů je téměř 1 000 m³. Do projektu jsou zapojeny USA (NASA), Rusko (Roskomos), jedenáct zemí Evropské kosmické agentury (ESA), japonská kosmická agentura JAXA a Kanadská kosmická agentura (CSA), Brazílie a Itálie. Ke dni 20. výročí trvalého obydlení Expedicí I (2. listopadu) ji už navštívilo 241 lidí z 19 států světa.
Cesta k ISS - Mezinárodní kosmické stanici - však nebyla vůbec jednoduchá (viz také I. část v minulém vydání TT).
Od Miru k ISS
Ruský Mir se stal první dlouhodobě obydlenou vědeckou orbitální stanicí, sestavenou propojením modulů Mir, Kvant-1 (viz malá typová řada 37), Kvant-2 (Almaz), Kristall, Spektr, Priroda a DM (FGB). Ty byly na oběžnou dráhu postupně vypouštěny v letech 1986-1996. Obslužnost stanice byla zajišťována loděmi Sojuz s posádkou a nákladními Progressy.
V budoucnu měl k Miru létat i raketoplán Buran, paradoxně u něj však nakonec v 90. letech kotvily americké stroje Space Shuttle. Jako první přistál u Miru raketoplán Atlantis při misi STS-71 v červnu 1995, který dopravil zpět na Zemi i prvního Američana Normana Thagarda. Ten pobýval na stanici od března 1995 a zažíval zde i dobrodružné chvíle včetně požáru. Jeho letem ostatně začala úzká spolupráce mezi NASA a Roskosmosem, neboť se blížila výstavba velké stanice Freedom, zvané později Alpha. Celkem se na palubě Miru vystřídalo 104 kosmonautů, z toho 62 jiné než sovětské/ruské příslušnosti.
V USA se idea kosmické stanice dostala na pořad dne až roku 1981, kdy odstartoval do vesmíru raketoplán Columbia. V květnu 1982 vedení NASA vytvořilo pracovní skupinu pro kosmickou stanici (Space Station Task Force), která přišla s myšlenkou rozsáhlé mezinárodní spolupráce jak při vývoji a stavbě, tak při využívání stanice. Snaha NASA prosadit tento projekt ale dostala zelenou až v lednu 1984, kdy prezident Ronald Reagan ve „Zprávě o stavu Unie" oficiálně prohlásil stavbu stálé mezinárodní stanice pojmenované Freedom (Svoboda) za hlavní úkol americké astronautiky pro nejbližší období. Díky tomu byly v květnu 1985 zahájeny projektové práce.
Ovšem následující roky probíhaly ve znamení tápání, předběžných projektů a finančních potíží, a tudíž oddalování začátku výstavby. Většina změn byla vynucena tlakem Kongresu. který držel kasu. Na jedné straně totiž s postupem projektových prací odhady celkových nákladů (z původních 15 miliard USD) rostly a na druhé straně se zákonodárci snažili výdaje redukovat. Výsledkem byly neustálé změny v projektu. A do toho v lednu 1986 havaroval raketoplán Challenger.
Pravda, roku 1991 se k plánu výstavby už oficiálně připojily Kanada, Japonsko a Evropská kosmická agentura (ESA), nicméně v roce 1993 prezident Bill Clinton přikázal vedení NASA, aby projekt kosmické stanice revidovalo se snahou o maximální finanční úspornost a co nejrozsáhlejší zapojení zahraničních partnerů. A došlo k přejmenování na Alpha. ESA se tak v roce 1989 vzdala plánů na vlastní družicovou stanici Columbus, obsluhovanou malým francouzským raketoplánem Hermes. Zbyla z ní pouze vědecká laboratoř stejného jména, integrovaná do ISS.
V roce 1993 se k projektu připojilo Rusko, které sice provozovalo Mir a počítalo s vybudováním ještě větší stanice Mir 2, ovšem po konci studené války a rozpadu SSSR se zdálo, že i jeho kosmonautika je u konce s dechem. A právě Ruská účast vedla k dalšímu přejmenování budoucí stanice z Alfa na International Space Station (ISS).
(Celý článek naleznete v příštím vydání Technického týdeníku.)