Ačkoliv se ještě před pár lety svět díval na snahy Číny o dobývání vesmíru spíše skrze prsty, dnes už tato kosmická supervelmoc budí respekt a dosahuje jednoho úspěchu za druhým. V našem seriálu si přiblížíme, jakými kroky se nejlidnatější země světa k takovému technologickému pokroku dostala a co od ní můžeme v oblasti dobývání vesmíru dále očekávat.
Když se patnáctého května tohoto roku na planinu Utopia Planitia na jižní polokouli Marsu snesl přistávací modul první čínské meziplanetární sondy se vznešeným názvem „Pátrání po nebeské pravdě", tedy Tchien-wen 1, stala se Čínská lidová republika třetí zemí světa, která to po někdejším SSSR a USA dokázala.
A jako by toho nebylo dost, lander, tedy přistávací sonda, dopravil na povrch Marsu i robotické vozítko a rudé písky této planety tak brázdí čínský „Bůh ohně" - Ču-žung (Zhurong). V tomto případě je ale Čína druhým státem v historii, kterému se takový kousek podařil. A to hned napoprvé!
Strategické místo přistání
Místo přistání, Utopia Planitia, navíc není jen tak obyčejnou marťanskou planinou. Jak praví Wikipedie, vznikla pravděpodobně dopadem obrovského tělesa (asteroidu?) na povrch planety a zaujímá území o průměru zhruba 3 300 km. Je tedy největší známou impaktní strukturou (kráterem) nejen na povrchu Marsu, ale i ve Sluneční soustavě. Před lety, 3. září 1976, zde úspěšně dosedla americká sonda Viking 2 a byla zkoumána i americkým družicemi Marsu. Díky tomu mohla NASA v listopadu 2016 oznámit, že oblast Utopia Planitia skrývá tolik podpovrchové vody ve formě ledu jako Hořejší jezero (Lake Superior) na rozhraní USA a Kanady, tedy druhé největší sladkovodní jezero na zeměkouli. Právě zde a v podobných lokalitách mohou budoucí kolonisté těžit vodu pro svá sídliště...
Ču-žung tak je hozenou rukavicí především NASA, testem čínských možností při poznávání (dobývání?) tzv. hlubokého vesmíru a samozřejmě potvrzením velmocenských ambicí této ekonomické štiky asijského kontinentu. Ta se svými plány, včetně uvažované expedice na Měsíc a Mars, vůbec netají.
Někdejšímu Sovětskému svazu či nástupnické Ruské federaci se o takovém úspěchu může dodnes jen zdát, ač od listopadu 1962, tedy od časů hlavního konstruktéra Sergeje Koroljova Sověti bombardovali rudou planetu svými sondami až po Mars 96, který ovšem pro závadu na raketě doletěl jen do Tichého oceánu. Pozemského. Nejúspěšnější byla sonda Mars 3, která sice jako první měkce na planetu dosedla, ale pracovala jen necelých 15 sekund. Ostatní lze zařadit mezi „ztracenky".
Hladké přistání na Marsu se ovšem nedařilo ani Evropě. Např. sonda ESA Beagle 2 (prosinec 2003, orbiter Mars Expres) měla podobný osud jako Mars 3, na povrch dosedla a následně se brzy odmlčela.
Po amerických Mars roverech, počínaje vozítkem Sojourner (červenec 1997 - sonda Mars Pathfinder) a konče pojízdnou laboratoří Perseverance taktéž z února letošního roku, to tedy úspěšně zvládli už jen čínští vědci z CNSA (China National Space Administration).
Úspěšné vesmírné tažení 3. velmoci
Někdejší říše středu tak udělala další podstatný krok ve stíhacím závodě za dosavadními kosmickými mocnostmi - USA a Ruskem. Po startech čínských kosmonautů - tchajkonautů , počínaje první pilotovanou kosmickou lodí Šen-čou 5 z 15. října 2003 (Jang Li-wej, 14 obletů Země) přes jejich pobyty na palubě dvou experimentálních orbitálních stanic Tchien-kung 1 a 2, úspěšné lunární sondy Čchang-e s „lunochody" až po vypuštění základního modulu Tchien-che (Nebeská harmonie) stálé národní kosmické stanice Tchien-kung 3 (Nebeský palác 3) 29. dubna letošního roku, signalizovala přistáním na Marsu světu, že se definitivně zrodila třetí kosmická velmoc.
Třetí? Otázkou je, zda v měřítkách 21. století už není Čína v kosmických závodech na místě druhém. A to vzhledem k situaci v bývalé kosmické supervelmoci Rusku, které posledních 30 let (zřejmě z finančních důvodů) poněkud přešlapuje na místě. Na druhou stranu se ptejme - kde by dnes Čína byla bez někdejších sovětských odborníků a ruského daru v podobě licencí na kosmické lodě a moduly orbitální stanice?
Kladem kosmické politiky CNSA (tedy vlády) totiž je, že svou cestu do vesmíru pečlivě plánuje a podepřena poznatky šedesáti let kosmické éry zbytečně neopakuje pionýrské sovětské či americké kroky kosmonautiky minulého století. Nepyšní se počtem startů kosmických lodí (není s kým soupeřit), ale každý let tchajkonautů znamenal výrazný posun na cestě k orbitální stanici. A tak díky faktu, že ISS je dílem široké mezinárodní spolupráce, se Nebeský palác 3 stal jedinou národní stanicí. Ani ESA (Evropská kosmická agentura sdružující 22 evropských států Francií počínaje a Českou republikou konče) si nikdy netroufla samostatnou družicovou stanici vypustit a raději ji jako modul Columbus přifařila k ISS. Ostatně, kdo na to mimo Čínu dnes má?
(Celý článek naleznete v příštím vydání Technického týdeníku.)