Představování nových mobilních telefonů je dnes veliké divadlo. Úspěchy dlouholetého šéfa společnosti Apple Steva Jobse vyhnaly na pódia i manažery podstatně méně charismatické a z představení každého dražšího telefonu se stala bombastická podívaná. Nejen technologičtí novináři a vývojáři, kteří tyto události navštěvují nejpravidelněji, si ovšem v posledních letech všímají, že jde obvykle o velmi vyčpělou podívanou.
Je to možná tím, že minulost nasadila laťku velmi vysoko. V oboru všichni vzpomínají na představení prvního iPhonu či iPodu, ale kolik tak zajímavých a skutečně novátorských „hračiček“ se v posledních letech objevilo? (Dodejme k tomu ještě, že některé skutečně zajímavé novinky také uživatele prostě nenadchnou, například postupné zavádění čipů s architekturou speciálně navrženou pro algoritmy založené na principu neuronových sítí.)
A tak se výrobci musí chytat stébel a nabízejí jasnější a podrobnější displeje, vyšší výkon, vykrojené obrazovky, lepší fotoaparáty a další drobná evoluční vylepšení, která potěší, ale neuchvátí. Čím dál častěji se mezi ně řadí i další drobnost, jež by na pohled mohla uživatele opravdu zaujmout: bezdrátové nabíjení. 
Už několik let ho nabízí u některých modelů firma Samsung, v loňském roce se ke korejskému konkurentovi přidal i Apple s novou generací telefonů iPhone (od modelu 8 výše). Firma také ve stejné prezentaci slíbila uvést na trh první bezdrátovou nabíječku, která umožňuje nabíjet hned několik zařízení najednou, ale tento slib zatím nesplnila.
Výrobci se rovněž už víceméně shodli na jediném standardu označovaném jako Qi (firmy by si přály, abychom vyslovovali [či]: jde o odkaz na čínský koncept „životní energie“, známý v češtině spíše jako čchi). Ten tak najdete jak v telefonech Apple, tak bezdrátových nabíječkách z IKEA. Zbavíme se tedy konečně alespoň některých drátů?
INDUKCE JE TO PRAVÉ
Pod názvem „bezdrátové nabíjení“ se dnes skrývají dvě různé věci. Jednou z nich je dotykové nabíjení, při kterém se navzájem dotýkají dvě vodivé plošky na zařízení a dobíjecí stanici. Tak jako to například bývalo běžné u telefonů pro pevné linky s dokovací stanicí a bezdrátovým sluchátkem, a dnes například u tabletů atp.
Na tomto postupu není samozřejmě nic nového. Nepochybně bude mít vždy své využití, ale Apple či Samsung slibují něco jiného: bezdotykové bezdrátové napájení. Při něm se používá principu indukce mezi cívkou v telefonu a cívkou nabíječky. Na cívce v telefonu se vytváří střídavý proud, který se po usměrnění používá pro telefon a jeho přebytky se ukládají do baterie.
Postup má základní fyzikální omezení. Intenzita jakéhokoliv elektromagnetického pole klesá s druhou mocninou vzdálenosti. Jinak řečeno, nabíjet tímto způsobem na jiné než opravdu malé vzdálenosti je nepraktické a ztrátové. Čím dále jste totiž od zdroje, tím více energie se zcela zbůhdarma vyzáří do prostoru. Proto se dnes používá nabíjení jen na vzdálenosti řádově milimetrů, například standard Qi pracoval nejprve na vzdálenosti zhruba do 5 mm, v další generaci snad už i několika centimetrů.
V dohledné době také nemůžeme počítat, že by to bylo jinak a že bychom mohli například indukčně nabíjet mobil, se kterým chodíme po místnosti. Musel by se najít způsob, jak na pohled neprůstřelné fyzikální omezení obejít, jako se to už v jiných případech povedlo. Třeba u optických mikroskopů, které díky chytrým trikům se světlem mohou dnes zobrazovat menší předměty, než je vlnová délka světla, což je na první pohled zcela nemožné.
V laboratořích také už dnes skutečně existují systémy, jež umožňují alespoň zhruba smysluplně efektivní indukci (s účinností cca 40 %) na vzdálenost metrů. Zatím jde ovšem o velká zařízení s rozměry řádově v metrech, která se rozhodně nehodí pro dobíjení elektroniky a jejich případná miniaturizace a vylepšení účinnosti je nejspíše práce na desetiletí výzkumných a pak vývojových prací.
CO PAK UDĚLÁM…
Kvůli tomu má dnes indukční nabíjení u telefonů jednu velkou nevýhodu: s přístrojem při nabíjení v podstatě nemůžete pracovat. Fyzikální omezení určují, že musí ležet přímo na nabíječce, a to pokud možno přesně. V takovou chvíli je paradoxně pohodlnější běžná drátová nabíječka. Na druhou stranu, pokud není zrovna úplně vybitý, můžete bez obav telefon z nabíječky zvednout a pak ho tam znovu vrátit. Rozšířený názor, že časté přerušení nabíjení nějak výrazně poškodí baterii, není podloženo fakty. Mnohem důležitější je nevystavovat baterii vysokým či velmi nízkým teplotám; s tím si řídicí elektronika nemůže poradit tak dobře jako s řízením nabíjení.
V současnosti také nelze používat dobíjení přes kovové stěny; kovové slitiny jsou přitom stále nejlepším a nejvšestrannějším materiálem pro výrobu odolného šasi. Výrobci telefonů s tím musí u modelů s indukčním nabíjením počítat, a tak například v loňském roce představené iPhony 8, 8+ a X mají zadní stranu ze speciálního skla. U řady jiných telefonů lze dokoupit přijímače (často ukryté pod ochranným krytem), které umožní nabíjení z indukčních nabíječek daného standardu. K dostání jsou i u nás.
Na druhou stranu, jiné velké nevýhody postup nemá. Jistě, nabíjení je podle všech zkušeností zhruba o třetinu až polovinu pomalejší než při nabíjení podobným výkonem z kabelu, protože obvykle se nabíjí nižším výkonem, aby se omezily tepelné ztráty vzniklé při nabíjení. Obecně (a velmi zjednodušeně) se pro představu uvádí, že indukční nabíjení nabízí účinnost až kolem 75 %, běžné nabíjení zhruba o 10 % vyšší. To znamená, že při indukčním nabíjení vzniká téměř dvakrát více tepla („odpad“ činí 25 % místo 15 %), a proto je výhodné nabíjet pomaleji. Moderní „legendy“ o tom, že indukční nabíječky přehnaně zatěžují a poškozují baterie, jsou nejspíše opravdu jen legendami (tedy pokud si nabíječku a potažmo telefon nepoložíte v létě na sluncem zalitý parapet – ale to nedoporučujeme s žádnou nabíječkou, abychom se vrátili k radě o udržování baterie v „teplotním komfortu“).
Odpadní teplo bude do budoucna hlavním problémem této technologie. Právě vytváření a odvádění odpadního tepla je prý jeden z hlavních důvodů oddalování nabíjecí podložky AirPower od Apple. Nejde jistě o nepřekonatelné problémy. Pokrok je ostatně patrný už dnes a výkon indukčních nabíječek pomalu stoupá; dnes se tak například obecně přechází z maximálního dobíjecího výkonu 5 W na 7,5 W.
CO JINDE
I z toho důvodu bezdrátovému nabíjení mobilních telefonů opatrně předpovídáme poměrně světlou budoucnost, byť se nejspíše bude šířit celkem pomalu a nepřinese žádnou „revoluci“, ač by si marketingová oddělení výrobců jistě přála něco jiného. Rozhodně se také nemusí omezovat na telefony; najdou se pro něj možná i vhodnější aplikace. Například u „chytrých hodinek“ se rozšířilo prakticky okamžitě: snadno umožňuje vodotěsnost a uživatele nijak neomezuje, protože prakticky všichni nabíjejí hodinky přes noc.
Další praktickou aplikací by se výhledově mohla stát elektromobilita. Velké automobilky tuto technologii zařadily do balíčku programu technologií příští generace a na pohled má své zjevné výhody. Například tu, že majitelé automobilu by nemuseli přímo zacházet s elektrickými nabíječkami, které mají životu nebezpečné výkony (supercharger firmy Tesla může nabíjet výkonem přes 140 kW).
Druhou možností je nabíjení vozidel přímo za jízdy. Byť v principu jde o technologii nepochybně schůdnou, nikde na světě zatím neprobíhají ani předběžné praktické zkoušky. Rozhodně tedy nebude brzy. Vyřešení všech konstrukčních obtíží, dosažení shody na standardu a jeho případné rozšíření na trhu, to všechno je spíše na desetiletí než roky. A pak je tu samozřejmě otázka ceny; o té teď nelze odpovědně říci zhola nic. Zatím tedy buďme rádi aspoň za to, že si máme kam odložit telefon.