Vynález, jehož hodnotu nelze spočítat
Příští rok uplyne neuvěřitelných 100 let od chvíle, kdy se v Roztokách u Jilemnice narodil Vladimír Svatý. Jeho tryskový stav a později hydraulický tkací stroj, jak je přesně označen patent, byl revolučním činem textilního strojírenství počátku
20. století. Dodnes se ve světě vyrábí asi 20 % tkanin na strojích, které jsou od jeho patentu odvozeny. Proč odvozeny, můžete se ptát? Proč je nevyrábíme? Vysvětlení je poněkud delší.
Pro Technický týdeník není Vladimír Svatý novým jménem, už v roce 1982, kdy dával našemu listu rozhovor, si povzdechl nad skutečností, že výrobní podniky jen těžko vstřebávají vynálezy i z českých hlav: „Těžko chápu ten nezájem." V. Svatý byl v té době v dosti nevýhodné pozici. Jeho patent z roku 1950, jehož platnost vypršela, byl japonskými výrobci doveden do dokonalosti nasazením elektronického řízení. I když mu při jeho návštěvě v Japonsku prokazovali velkou úctu a obdiv, naznačovali mu, že jeho vynález je již posunul do jiných sfér, kde už jeho propočty mechanického vylepšování prostě nestačí. Přesto věřil. Zkoušel a hledal, ale tehdejší československý průmysl na nezájem o inovační postupy prostě už stonal téměř trvale. V. Svatý si proto právem stěžoval na nezájem, i když jeho životní cesta s tryskovým stavem byla doslova dramatická a on si mohl naříkat na tisíce jiných příkoří.
Bizarní odměna
Za patent na tryskový stav, jehož výkresy mu ihned vzali a přidělili jinému podniku, obdržel 1 Kčs. Takové hodnocení mu nabídla vlastní země. Komunisté také nikdy nedovolili V. Svatému dostudovat, jeho kandidátská práce prostě zmizela a v době, kdy jeho zrak byl velmi špatný, po něm žádali rýsování výkresů na prkně. Režim se jej dokonce poté, co oživil chod svého stroje vyrobeného v továrně, jež neměla o výrobu tryskového stavu vůbec zájem, snažil před světovou veřejností utajit. Přečtěte si verše V. Svatého, které napsal; jistě snadno pochopíte odkud:
Šest neděl na cele, šest neděl zcela sám, šest neděl dívat se do lampy rozsvícené.
Je toho k zbláznění dost a také k sebevraždě.Však nenechali mi hřebík na stěněa šňůru nedali ani k podvlíkačkám.
Kalhoty padají z důvodů bezpečnostních, ty prchajícímu v útěku zabrání,
a s ručníkem kol očí zavázaným, vodí nás - promiňte - na každé vysrání.
V životě trestance jsou někdy velké změny.
U pana ministra teď sedím nažehlený.
Poslouchám pozorně už nažehlená slova, že nutno jinak žít, doba je pokroková.
/Úryvek básně napsané ve vězení/
Do vězení byl poslán v „obavě", aby neutekl do zahraničí a nezpeněžil svůj světový vynález. Bohužel nebyl prvním ani posledním vynálezcem, s nímž se takto zacházelo. Když jsme v roce 1999 psali opět o V. Svatém, mohli jsme už vyslovit: „Dnes píšeme do kalendáře poslední dny roku 1999, posledního roku století, jež bylo charakterizováno především výsledky vědy přenesenými do denní praxe a nevídaným technickým rozvojem. Ale jen s lítostí můžeme dnes vzpomínat na to, co jsme udělali zlého lidem, jako byl V. Svatý a další a další vynálezci. Jak jsme je ostentativně přehlíželi a sebe povyšovali."
Když nám před lety ředitel Výzkumného ústavu textilních strojů (VÚTS) v Liberci pan prof. Ing. Miroslav Václavík zapůjčil materiály o činnosti a životě V. Svatého, nebyla situace popsaná na počátku, kdy si slavný světový vynálezce stěžuje na nezájem výroby, opět vůbec růžová. Zmíněný výzkumný ústav byl jedním z mála oborových výzkumných ústavů, který v plné činnosti uhájil své postavení před ukvapenou privatizací průmyslového výzkumu v zemi. Naštěstí VÚTS dodnes tvoří a je jedním z center aplikovaného vývoje v přesném strojírenství.
Když listujete dobovými materiály z archívu VÚTS, nemůžete minout bez podivení fotografie rozlehlé textilní továrny v bývalém SSSR vybavené na první pohled tryskovými stavy české výroby. Jen do této země bylo vyvezeno na 50 000 těchto strojů nedozírné ceny. Bohužel replikovanými v sérii bez ohledu na skutečnost, že V. Svatý už navrhl další zlepšení.
V otcově dílně
Ale dejme slovo sestře V. Svatého, která uchovávala jeho památku, paní Evě Jiřičné:
„Vladimír se narodil 19. září 1919 v Roztokách u Jilemnice jako páté dítě do rodiny podnikatele. No podnikatele. Majitele malé textilní továrničky. Od střední školy, kterou navštěvoval v Nové Pace, projevoval zájem o konstrukci strojů. Jednou při obědě, to mu bylo asi 17 let a pomáhal už často v otcově dílně, překvapil otázkou, zdali by třeba proud vody unesl nit na cestě osnovou stavu. Snad už tehdy byla jeho hlava zaplněna představou jiné konstrukce tkalcovského stavu."
Když jeho otec v roce 1944 zemřel, převzal V. Svatý dílnu a pracoval usilovně na svém principu nového stavu. Myšlenka byla doslova revoluční - nahradit těžký člunek poletující v rázech sem a tam, spotřebovávající téměř všechnu energii stroje něčím, co bylo jen paprskem vody nebo později vzduchu, opravdu nikoho do té doby nenapadlo. Už v roce 1947 byl s novou konstrukcí stroje tak daleko, že požádal o udělení patentu. Únor 1948 znamenal konec rodinného podniku a V. Svatý byl i se svým novým stavem „znárodněn". A nastala doba intrik.
Setkání s A. Zápotockým
Naštěstí jsou předpisy k udělování patentů dosti přísné, takže jeho jméno ve spisech na patentu zůstalo, dostal onu jednu korunu odměny a výkresy byly poslány do strojíren ve Zlíně. Někteří pamětníci dodnes odpřísáhnou, že stroj nešlo podle výkresů vyrobit. Čas prokázal, že lžou. Tři inženýři skákali kolem mašiny, na kterou se měl přijít podívat v Praze v Bílé labuti sám A. Zápotocký, a stroj mlčel. Nakonec v noci dovezli V. Svatého, na něhož předtím nikdo ani nepomyslel, a ten tentýž stroj oživil před zraky A. Zápotockého na výstavě za pár hodin. Tam také uslyšel vynálezce památné věty: „To jsi vymyslel ty, inženýrku? Za to by ti v cizině asi dobře zaplatili, že?" Ty pronesl sám prezident, ostentativně přehlížející právníky zlínského podniku, kteří se snažili horlivě dokázat, že mašina je patentem tehdy už národního podniku. V. Svatého pak preventivně strčili do vazby.
Nevěděli co s ním, ale nakonec jej ponechali v oboru; mohl pracovat ve Výzkumném ústavu v Liberci, kde byl pod dozorem závistivých kolegů. Pokusil se udělat vysokou školu, ale potíže s očima mu nedovolily rýsovat a bez „rysů nemůžete být inženýr". Pak vypracoval kandidátskou práci, na niž mu přidělili konzultanta, práce se ale záhadně ztratila a léta nebyla k nalezení. Titul obdržel až mnohem později.
Bůh textilního strojírenství
Nikdo zřejmě už dnes nespočítá peníze, které země získala z prodeje tryskových stavů a licencí do Velké Británie, Japonska a USA, později zašantročených v bývalých podnicích PZO a Elitexu. V. Svatý se nikdy o peníze za svůj vynález nesoudil. Byl rád, když k němu např. Japonci vzhlíželi jako k „bohu textilního strojírenství", ale po straně pořád šibalsky přemýšlel o tom, jak je překvapit, i když doba vylepšování mechaniky skončila. „Nepůjdu za penězi přes mrtvoly," řekl sestře krátce před smrtí.
Přitom ho zavřeli dvakrát, nejdříve jej obvinili, otrocky sledujíce věty A. Zápotockého, z pokusu předat plány odborníkům z USA. A podruhé, když jeho kamarád utekl z ČSSR, za „napomáhání k útěku". Jeho život, to byly výslechy, podezírání, domovní prohlídky. „Přece z něj musely vypadnout další nápady."
Ano, vypadly a dal je nezištně k dispozici Čechům. V roce 1956 vynalezl konfuzor, který navrhl společně s Ing. J. Libánským. Na vývoji odvíječe pracoval s přítelem prof. Ing. Vladimírem Prášilem, DrSc., a na dalších technických vylepšeních s postupně se rozrůstajícím kolektivem lidí, jež mnoho naučil. Tito kolegové na něj pak s úctou vzpomínali.
Kolektiv dnešního Výzkumného ústavu textilního strojírenství už pracuje samozřejmě po svém, ale jeho lidé přidávají další a další technické myšlenky a realizují je v inovacích. Dnes je koncepce tryskového a později hydraulického stavu rozpracována do mnoha variací. Pneumatického principu se dokonce využívá i při zhotovování velkých technických a průmyslových tkanin na nových velkých stavech, což byl sice požadavek zákazníků, ale netroufli si na něj nikde jinde než na původním pracovišti V. Svatého, v Liberci. On sám by se asi velmi divil, kdyby sledoval práci svých následovníků, neboť dnes povýšili a vyřešili mnoho kinetických řešení textilních technologií do elektronické úrovně.
Kromě jiného, stojí za zamyšlení, zdali právě toto, tedy navázání na skvělé konstruktéry nedávné minulosti s využitím poctivých následovníků, nebyla schůdnější cesta k inovacím než totální destrukce. Ale to jistě zhodnotí až budoucnost...
Mgr. Jan Baltus
Pozn. autora: V roce 2019 má být na rodném domě V. Svatého odkryta za přítomnosti paní arch. Evy Jiřičné, neteře slavného vynálezce, pamětní deska.
|
Vladimír Svatý (1919-1986)
Z roku 1950 pochází vynález hydraulického tkacího stroje, jehož jedinečnost a spojení se jménem Vladimír Svatý byly od samého počátku bezvýhradně uznávány v odborném světě. O jeho praktickém uplatnění svědčí např. skutečnost, že se ve druhé dekádě 21. století ve světě vyrábí asi pětina tkanin na hydraulických strojích, jejichž konstrukce je odvozena z patentu Vladimíra Svatého. Svatý podal celkem 139 přihlášek vynálezů, téměř na všechny mu byla udělena autorská osvědčení. Vynálezy se týkaly zejména zlepšení na pneumatických a skřipcových tkacích strojích. Na jejich vývoji se většinou účastnili jeho kolegové a spolupracovníci, těch bylo časem až 30. V roce 1981 vydal spolu s Oldřichem Talaváškem v USA odbornou knihu „Shuttleless Weaving Machines". |
Po maturitě na gymnáziu v Nové Pace v roce 1938 byl zaměstnán v rodinné tkalcovně v Roztokách, kterou po smrti otce (1944) vedl až do znárodnění v roce 1948. Zabýval se už od mládí zlepšováním techniky tkaní, v roce 1947 podal první návrh patentu na tryskový tkací stroj. Po roce 1948 přešel do tehdejšího národního podniku Nopaka a v roce 1951 se dostal do libereckého Výzkumného ústavu textilních strojů, kde působil až do konce života.