Soudě podle Aktualizované Státní energetické koncepce (ASEK) budoucí osud hnědého uhlí je jasný: přednostně by je měli získávat a spalovat velkovýrobci tepla. Pro „milovníky starých energetických časů“ (a s nimi každého, kdo si nedokáže představit produkci tepla a teplé užitkové vody jinak) lepší zpráva existovat ani nemůže. A co pro stoupence diverzifikace surovinových zdrojů? Co by nadchlo vyznavače moderních otopných systémů a technologií? Jak kabinet osloví aktivisty za zelenou energii, pro něž je další těžba a spalování hnědého uhlí tabu, cosi na půli cesty mezi ekologickým barbarstvím a energetickou zaostalostí? Posuzovat a kritizovat lze cokoliv, ASEK nevyjímaje. Nepasuje sebe sama ani na kata zbylých zásob suroviny v Podkrušnohoří, ani na ekologický ženšen. Když analyzuje stav tuzemské palivové báze (a nejenom pro CZT), explicitně si vytyčuje úkol využít kvalitní hnědé uhlí pro dodávky tepla z kombinované výroby. Vytvořit legislativní a administrativní prostředí (včetně ekonomických nástrojů) směřující k přednostnímu využití tohoto uhlí zejména ve větších a středních soustavách zásobování teplem. Pokud by si česká teplárenská obec nad problémem alibisticky „umyla ruce“, stačilo by jí málo: „Koaliční kabinete, splň, co jsi v ASEK slíbil. A až budeš rozhodovat o limitech těžby uhlí, veřejně a nezvratně to zafixuj i v legislativě!“ „A co domácnosti?“ namítnou oponenti velkovýrobních konceptů. Už přijatá legislativa nutí občany nekompromisně k výměně starých, ekologicky již nedostačujících kotlů za nové, emisně méně nebezpečné. Stát tuto transformaci mj. motivuje miliony štědrých dotací na nákup nových kotlů. Čím podpoří tepelná čerpadla? Jak rozhodne o budoucím využití plynu? Situace volá po zevrubné analýze a řešení. Podle dobře informovaných zdrojů si MPO takovou studii už zadalo. Jenže, ani sebedokonalejší studie sama o sobě problémy nenapraví. Komplexní a brzké rozhodnutí musí učinit opět stát. Ať vyjde v ústrety kterékoliv skupině a technologii, vždy to musí obhájit a rozpracovat do řady prováděcích předpisů a norem. Lze pochopit, že idea dekarbonizace (v daném případě – odchod od uhlí) může být pro řadu zainteresovaných subjektů atraktivní. Reálně je zatím neproveditelná. Odhadem pro příštích 15 až 20 let. Pokud si novou techniku na uhlí (libovolno zda za miliardy či „jen“ za desetitisíce korun) pořídí teplárna anebo domácnost, musí mít k dispozici surovinu, aby svou techniku mohly provozovat a amortizovat. Řešení nelze redukovat pouze na vyšší technickou a provozní úroveň CZT, resp. uhelných kotlů. Nemálo prostředků si v příštích letech vyžádá rovněž kontrola a rekonstrukce tepelných sítí. A pokud se má ČR zhostit náročných úkolů při termické likvidaci dále již nerecyklovatelného komunálního odpadu, ještě před rokem 2018 bude nutno přijmout striktní rozhodnutí o další výstavbě jeho ekologických spaloven. O ekologizaci výroby a distribuce tepla, o optimalizaci nabídky a poptávky po hnědém uhlí, o současných i budoucích parametrech naší otopné techniky, o účinnosti využívání vstupní suroviny se píší články i vědecké studie relativně snadno. Praxe byla a je notně složitější. /kar/
