Milí čtenáři, v posledních týdnech se doslova roztrhl pytel s různými diskusemi, polemikami a programovými prohlášeními na téma odborného technického školství. Zdá se, že nejen vládě, ale i firmám a dalším zainteresovaným organizacím začíná docházet vážnost situace. Podle průzkumu Svazu průmyslu a dopravy ČR chybí v technických oborech až 100 000 pracovníků. Navíc zájem o technické obory je mezi mladými lidmi nedostatečný a prý klesá i samotná kvalita vzdělání. To jsou jednoznačně závažná témata k řešení, ale reálnou situaci odrážejí jen z části. Smutnou pravdou totiž je, že i kdyby se podařilo napravit a vylepšit vše, co jen lze, problém to nevyřeší. Na technických školách totiž v podstatě nemá kdo studovat a, jak se říká, bude hůř. Demografická křivka je v tomto ohledu neúprosná. Podle statistických odhadů se totiž do roku 2021 sníží počet osob, které mohou studovat, o celou jednu třetinu. Podíváme-li se na tabulku z ČSÚ, která shrnuje počty studentů středních odborných škol končících maturitní zkouškou nebo výučním listem v různých oborech v roce 2012, bilance není až tak špatná. Z celkového počtu 27 701 žáků, kteří studovali na odborných učilištích, byla téměř ¼ v oborech souvisejících se strojírenstvím a strojírenskou výrobou (cca 22 %). V případě středních škol končících státní maturitní zkouškou je tato bilance pochopitelně mnohem horší, poněvadž zde vstupují do hry gymnázia všech typů. Se stejným problémem jako střední školy se začínají potýkat i vysoké školy. Současné nástupní ročníky se totiž narodily v době, kdy křivka porodnosti prudce klesala, a školám tedy logicky chybí posluchači. A také zde se už bude situace jenom zhoršovat. Na jedné straně tu tedy máme školy, které potřebují studenty, aby se zachovaly při životě. A také poptávku trhu po kvalifikovaných technicích. Na straně druhé pak úbytek mladých lidí v daných věkových kategoriích, kteří by mohli jít technické obory studovat. Situace je ale ještě komplikovanější. Technický pokrok jde velmi rychle kupředu a s tím logicky prudce vzrůstá počet vzdělaných lidí, kteří jsou ve firmách zapotřebí. V této situaci zde logicky musí nastat konkurenční boj, a to nejen mezi školami všech úrovní, které se budou snažit „přetahovat si studenty“, ale také mezi firmami, které budou „bojovat“ doslova o každého schopného absolventa. Tato situace už tady je a bude se zřejmě ještě dále vyostřovat. Jako každá situace i tato má svá dobrá řešení, ale i ta horší nebo dokonce úplně špatná. Rozebírat je zde, by zabralo více prostoru, než nabízí celý tento časopis. Jisté ale je, že řešení musejí společně hledat všichni: školství (tedy stát), firmy (státní i privátní), profesní svazy, další zainteresované vládní instituce, ale v neposlední řadě i každý z nás, kdo má doma dítě a spolurozhoduje o jeho budoucí kariéře. Ing. Andrea Cejnarová, Ph.D. šéfredaktorka
