Pařížská vrcholná konference OSN věnovaná ochraně klimatu předložila v závěru loňského roku před země světa ambiciózní cíl, který bude vyžadovat změnu ekonomiky a zavádění úplně nových technologií. Anebo se bude muset nechat v tichosti odeznít… Summit, jehož se účastnili čelní představitelé 196 zemí, nakonec souhlasil se závěrem, že státy světa přijmou taková opatření, aby udržely oteplení Země do konce tohoto století pod hranicí 2 °C nad teplotami, které tu byly v době před průmyslovou érou. A navíc budou usilovat o to, aby se jim podařilo udržet teploty ještě pod hranicí 1,5 °C. Podle vědeckých odhadů se totiž zdá, že to je hranice, za níž už světu hrozí změny, na které naše civilizace není moc připravena. Vzhledem k tomu, že od druhé poloviny 18. století, která se považuje za začátek průmyslové revoluce, už průměrná teplota na Zemi stoupla podle odhadů o jeden stupeň, nemá svět až tak velký manévrovací prostor. (Jsou tu ovšem možnosti pro vyjednávací kličky, protože o teplotách z té doby neexistují dostatečně reprezentativní údaje.) Zúčastněné země se současně zavázaly, že budou každých pět let představovat své plány postupu, jak závazku dosáhnout. Pro státy, které svůj závazek nedodrží, neexistují žádné postihy. Bohatší země také slíbily, že budou ročně dávat těm rozvojovým 100 mld. dolarů na kompenzaci škod způsobených změnou klimatu a bojem proti ní. Dohoda z Paříže ještě nevstoupila v platnost; to se stane až poté, co ji ratifikuje minimálně 55 zemí, které produkují aspoň 55 % světových emisí skleníkových plynů. Což může trvat ještě několik let. Nebezpečné zlomky procenta Mají dohody z Paříže šanci na úspěch? Podívejme se na ty předchozí. První vrcholná konference OSN věnovaná změně klimatu se uskutečnila v roce 1995. Na ni pak navázala jednání v japonském městě Kjótu, kde vyjednavači v roce 1997 domluvili dohodu nazvanou Kjótský protokol. Požadoval – zjednodušeně řečeno – po vyspělých zemích snížení emisí skleníkových plynů do roku 2012 o 5 % ve srovnání s rokem 1990, Evropská unie slíbila snížení o 8 % a rozvojové země neměly závazek žádný. Obrovský spalovač fosilních paliv Spojené státy americké Kjótský protokol neratifikoval, a nově nastupující obří emitenti skleníkových plynů Čína či Indie jím nebyly coby rozvojové země nijak vázány. Výsledkem Kjótského protokolu tedy je poněkud rozporuplné poznání, že státy světa se nějak dokážou domluvit na společném cíli, který však nedokážou úplně splnit. Slíbené snížení emisí se skutečně podařilo jen výjimečně. Mezi výjimky patří některé východoevropské země včetně České republiky, což je ovšem dáno zejména „šťastným“ nastavením výchozí hranice. V roce 1990 měly tyto země rozsáhlý těžký průmysl produkující emise oxidu uhličitého ve velkém. V té době se však už hroutily východní trhy, což bylo následováno i kolapsem těžkého průmyslu a s ním souvisejícím snížením emisí, které se tedy dostavilo samo. Celkový vývoj v éře Kjótského protokolu se dá zřejmě nejlépe popsat reálným stavem atmosféry. V polovině devadesátých let, kdy se závazek o snížení emisí dojednával, činily koncentrace oxidu uhličitého, významného skleníkového plynu přispívajícího k oteplování Země, 0,0361 % objemu plynů v zemské atmosféře. Nyní už dosáhly 0,0403 %. Tedy o 12 % víc… Zastavme se na chvilku u tohoto zlomečku, který vypadá úplně nepatrně. Je přitom rozhodující pro život na naší planetě. Oxid uhličitý a další takzvané skleníkové plyny (zejména vodní pára a metan) fungují trochu podobně jako sklo ve skleníku – sluneční paprsky jimi procházejí, ale tepelné záření, ve které se pak promění, pod sebou tato plynná vrstva zadrží. Bez skleníkového efektu by na rovníku panoval mráz asi -10 °C a jinde ještě větší. My bychom zde žít nemohli. Jenže když se míra překročí, začnou problémy. Zmíněné 12% zvýšení koncentrací oxidu uhličitého znamená zadržení dalšího tepla, které by jinak uniklo do vesmíru. Energie se samozřejmě nemůže ztratit, ovlivňuje teplotu atmosféry i zemského povrchu. Světové meteorologické agentury už oznámily, že podle jejich dat byl rok 2015 globálně nejteplejším rokem od druhé poloviny 19. století, kdy se vedou pečlivé statistiky. Vědci a už ani většina politiků nepochybují, že větší množství tepelné energie v atmosféře vede k větší nestabilitě: vlnám veder, narůstajícímu suchu, ale i k silnějším bouřím, hurikánům a častějším přívalovým srážkám způsobujícím povodně. „Současná dohoda měla být přijata už před pětadvaceti lety,“ hodnotí dohodu Michael Jacobs z londýnské University College, který dříve působil i jako odborný poradce britského premiéra. Nicméně jinak je spokojený, že se země světa dohodly aspoň teď. A hájí i fakt, že na konferenci se nedomluvily konkrétní požadavky na snížení emisí, ale konečný cíl definovaný růstem teploty o 2 °C (či 1,5 °C). K takovému cíli se podle něj dá dospět různými cestami podle individuálních možností konkrétních zemí. Levná ropa brzdí změny Faktem však zůstává, že základem pro dosažení tohoto cíle je snižovat emise oxidu uhličitého, neboli omezit užívání fosilních paliv, při jejichž spalování tento plyn nevyhnutelně vzniká. A zrovna teď k tomu není příhodná doba. Ceny ropy jsou nízko, zejména v důsledku vysokých dodávek levné ropy ze Saúdské Arábie, která chce vyřadit z trhu dražší konkurenci včetně těžby z ropných břidlic. Nízké ceny ropy odrazují od hledání alternativ. „Dokud se fosilní paliva budou jevit jako nejlevnější, budou se prostě pálit dál,“ připomíná dosavadní realitu James Hansen z americké Columbijské univerzity. Podle ekonomické teorie by se emise daly nejsnáze snížit speciálním zdaněním fosilních paliv v zemích, které nejvíce ovlivňují světovou ekonomiku. Doplnila by je cla na výrobky dovážené ze zemí bez „uhlíkové daně“. Clo by zohlednilo množství „nezdaněných“ fosilních paliv spotřebovaných při jejich výrobě v zahraničí. Tento koncept je však neprůchodný v současném světě, který se snaží obchodní bariéry odbourávat a ne stavět nové. Uhlí, ropa a zemní plyn celosvětově dodávají čtyři pětiny využívané primární energie. Nedají se nahradit nijak brzy. Proto technici uvažují, že vlk by se nažral a koza zůstala celá, kdyby se podařilo při jejich spalování vznikající oxid uhličitý zachycovat a ukládat v podzemí tak, aby se nedostal do atmosféry. Tohle technické řešení je ve stadiu pokusů, jeho dlouhodobé možnosti je obtížné odhadnout. Zatím se ani nepodařilo najít biopaliva, která by efektivně nahradila fosilní zdroje. Ekonomický smysl dává jen používání lihu z cukrové třtiny ve spalovacích motorech v Brazílii. Jinde však zemědělci při obdělávání plodin na biopaliva spotřebují tolik energie, že reálný přínos je nepatrný. Nejkrásněji vypadá plán, na němž pracuje světově proslulý genetik Craig Venter. Chce genově upravit mořské řasy tak, aby olej z nich měl vlastnosti (čistější) ropy. Zapadl by do současné infrastruktury: dal by se zpracovávat v soudobých rafinériích, tankovat do dnešních spalovacích motorů. Vzniklý oxid uhličitý by pak nové řasy zase stáhly zpátky do uzavřeného koloběhu. Nepřekvapí, že Craig Venter dostal na výzkum dotace od největších ropných gigantů. Ale přijatelné výsledky dosud nemá. Jádro v nemilosti a drahé obnovitelné zdroje Spotřebu fosilních paliv může dále snížit jaderná energetika. Ta má však smůlu. Ve velké části světa není v kursu. Momentálně o ni má zájem především Čína, současně velkobudovatel nových uhelných elektráren. V roce 2015 uvedla do provozu osm nových jaderných reaktorů a stejné množství chce spustit i letos. Loni si ještě po jednom novém reaktoru pořídily Jižní Korea a Rusko. Letos se pak ještě plánuje spuštění tří reaktorů v Indii, dvou v Jižní Koreji a po jednom reaktoru v USA, Rusku a Pákistánu. V Evropě (bez započítání Ruska) se však jaderné reaktory spíš odstavují. Ve výstavbě je jich momentálně jen šest: ve Francii, Finsku, v Bělorusku a na Slovensku v Mochovcích. Pokud však Evropa bude od jaderné energetiky upouštět, zbaví se zdroje energie nezatížené emisemi oxidu uhličitého. Další ve hře jsou samozřejmě obnovitelné zdroje energie. Vodní elektrárny už ve vyspělých zemích další potenciál nemají, není je kde stavět. Více se očekává od využívání sluneční a větrné energie. Přestože ceny solárních panelů soustavně klesají, celkově elektřina z nich stále vyžaduje nějaký systém dotací. V Německu kvůli podpoře obnovitelným zdrojům platí běžná domácnost 30 eurocentů za kilowatthodinu elektřiny. V „jaderné“ Francii platí 16 eurocentů. Ne vždy se také produkce elektřiny ze slunce a větru časově kryje s požadovanou spotřebou. Například v Kalifornii je největší poptávka po elektřině o slunečných letních odpoledních, kdy lidem běží klimatizace naplno a solární články taky podávají nejvyšší výkon. V Evropě je největší poptávka po elektřině o zimních večerech, kdy sluneční články nevyrobí nic. Musí tedy být zálohovány jiným energetickým zdrojem. Odstranit by to mohly nové možnosti skladování energie ze slunce a větru. Existují možnosti skladování energie v bateriích, setrvačnících, přečerpávacích elektrárnách, stlačeném vzduchu, v tavených solích anebo třeba ve vodíku vzniklém elektrolýzou vody. Je to však příliš drahé a vysoce neefektivní: 84 % původní elektřiny přijde při konvertování a skladování vniveč. Určité naděje se tedy vkládají do lepších distribučních sítí, ale i do inteligentních přístrojů v domácnosti. Třeba mraznička může v době energetické špičky automaticky na čas vypnout, sníží tak okamžitou poptávku, aniž by to ohrozilo její obsah. Konzultační firma Sia Partners odhaduje, že takto by se v Evropě dala snížit poptávka po elektřině ve špičce o 9 %, což ovšem na splnění požadavků z pařížské konference bude mít nepatrný vliv. Hodně práce bude čekat na techniky, aby přišli s novými řešeními. Nebo na diplomaty, aby se ze závazku dokázali vymluvit s tím, že po nás už může na naše děti přijít třeba potopa. Josef Tuček