S přibývajícími poznatky o našem mozku získáváme řadu návodů, jak se učinit lepším. Není to však úplně jednoduché, protože naši osobnost tvoří více vrstev našeho já. K některým částem mozku máme přístup, k jiným přístup nemáme, a mozek nám jej nikdy nedá. Zůstává tím nejtajemnějším objektem ve vesmíru. Podle Davida Eaglemana, amerického neurovědce a autora knihy „Inkognito aneb tajný život mozku“, náš mozek totiž žije vlastním životem. Vlastně několika svéráznými životy. A to ještě ani zdaleka není to nejpřekvapivější. Naše já tvoří několik částí psychiky a každá z nich má svou funkci. Často jsou vůči sobě v opozici. Nejvíce to poznáte, když chcete přestat kouřit či mlsat sladkosti nebo bojovat se závislostí na mobilu či internetu. Centrum slasti bude protestovat, protože chce svou dávku. Centrum strachu se obává, že bude trpět. Centrum motivace má často své sobecké zájmy a vůle je v tom sama. Obvykle ji jiné složky já přemůžou. Když je člověk ohrožen jako celek, spojí se všechny části našeho já a snaží se nebezpečí odvrátit. Pak však „týmová spolupráce“ ustává. Do našeho rozhodování často vstupuje nejen vůle, ale i určitá nevědomá část mozku, která pro nás zůstává inkognito. Ke které nemáme vědomý přístup. A která naše rozhodnutí řídí mnohem víc, než jsme ochotni si připustit. Eagleman v tomto kontextu dokonce spekuluje o míře odpovědnosti za naše činy. Soupeřící části mozku Jak ale může mozek zároveň spolupracovat i soupeřit? Eagleman tvrdí, že všechny části já se snaží dobrat společného řešení, jako tým. Akorát se centra úplně neshodnou na tom, jak takové správné řešení vypadá. A tak se každá „strana“ snaží prosadit svoje nejlepší úmysly, a tím se dostáváme k soupeření. Eagleman popisuje scénáře zaměřené na situace, ve kterých spolu jednotlivé části mozku nekomunikují, jak by měly. Příkladem může být syndrom odcizené ruky, kdy jedna knoflíky na košili zapíná a druhá rozepíná. Nebo upozorňuje na vymýšlení příběhů, kdy si vytváříme nepravdivé důvody zpětně vysvětlující naše chování. Soupeření jednotlivých částí mozku si lidé mohou uvědomit i při tom, když prohlásí, že nesnášejí sami sebe nebo když sami udělají to, co u druhých odsuzují. Tolik o té složitější stránce mozku, abychom si ozřejmili, proč je někdy tak komplikované se změnit. Na druhé straně existují určité efektivní a jednoduché postupy, které nám umožňují mozek naprogramovat ke šťastnějšímu životu a naučí nás využívat jeho skrytou kapacitu. Podvědomí pracuje podle pravidla 80/20 Jak uvádí slavný Richard Koch, soustavná starostlivá péče o konané dílo, spojená s odhodláním dosáhnout cíle, se promítá do toho, co děláme, ať už se naše mysl toulá kdekoliv a dělá cokoliv. Podvědomí funguje v naprostém souladu s pravidlem 80/20. Funguje mimořádně hospodárně, protože za nás pracuje v době, kdy se soustředíme na jiné úkoly. Přináší skvělé, neotřelé, někdy až provokující či bizarní nápady, které by nám nikdy nevytanuly na mysli, kdybychom byli odkázáni jen na upachtěné, lineární myšlenkové pochody. Většina manažerů tuto „páku“ používá velmi omezeně, protože v existenci podvědomí nevěří, a pokud ano, nevědí, co od něj mohou čekat a jak s ním pracovat. Ti, kteří podvědomí využívají, nejsou překvapeni, když se jim řešení nějakého problému náhle vynoří uprostřed noci či ve vaně nebo na procházce. Podle Kocha „podvědomí usmíří nesmiřitelné, nalezne chybějící dílek skládačky, překlene vědomé uvažování a nalezne nádherné a naprosto neočekávané vysvětlení problému, jež se viditelně vzpírá řešení; je to báječný, téměř mystický a nesmírně příjemný pocit – což ví každý, komu se něco takového poštěstilo.“ Jak se to dělá? Čtěte odborné články o intuici. Je jich mnoho a mívají rozdílný pohled, nečekejte jednotnou definici, není to matematika. Výborný článek o intuici pochází z pera PhDr. Jana Bendy v „Psychologii dnes“ (http://www.psychoterapeut. net/downloads/benda2012b.pdf a další. Základem práce s intuicí je naše rozhodnutí si připustit, že intuice existuje a že nám může dobře sloužit. Intuici a dalším složkám svého já můžeme předložit svou žádost o vyřešení určitého problému. Problém by měl být dobře a měřitelně formulován. Vágní zadání vyplodí vágní odpověď nebo si té pravé odpovědi vůbec nevšimneme. Richard Koch (a řada úspěšných psychologů a lídrů) radí: „Napište si teď hned seznam pěti otázek určených vašemu podvědomí, aby se jimi mohlo začít zabývat. Pokud to uděláte, vaše podvědomí bude moci okamžitě pracovat na jejich řešení, a jakmile nalezneme odpověď na první z nich, bude moci bez zbytečných prodlev začít pracovat na dalších.“ Chce to jen trpělivost a klidné soustředění. Mohu jen potvrdit, že to funguje; sám nedám na svou intuici dopustit. Koch ještě upozorňuje na to, že podvědomí bude věci řešit s takovým zápalem, s jakým to děláte ve vědomé úrovni. Říká: „Jestliže vás cíle, které realizujete, nezajímají, podvědomí bude při jejich plnění stejně apatické jako vy.“ Samota a ticho Podle mnohých lídrů často ke změně nastavení mysli pomůže, když si pravidelně dopřejeme samotu a ticho. Chceme-li na něco důležitého přijít, měli bychom alespoň dvě hodiny týdně pobývat sami a v tichu: bez rádia, televize, PC, iPhone apod. Vyhýbejme se také žvanilům a stěžovatelům. Naslouchejte trpělivě, co vám chce vaše vrstevnaté já říci. Někdy se vyjadřuje ve větách, můžete zachytit zřetelnou „cizí“ myšlenku, jak proletí myslí, jindy to může být jen intenzivní pocit v určité části těla. Například Warren Buffett si pravidelně prohlíží portfolio svých akcií. Někdy má u některých akcií velmi intenzivní pocit úzkosti kolem žaludku a nechá tyto akcie prověřit analytiky. A téměř vždy tam najdou chybu. Když to funguje Buffetto vi, bude to fungovat i vám. Co je velmi důležité, nesmíte očekávat, že vám podvědomí schválí vaše plány. Nesmíte mu podsouvat svá přání. Co když se mýlíte? Nechte podvědomí, aby vám předneslo svůj návrh, má více nadčasovou moudrost. Nemusíte ho poslechnout. Pokud neuposlechnete, při nastalé situaci, o kterou jde, si vždy vzpomenete, že vám to intuice kdysi „řekla“: udělej to – neděj to. Spolupráce našeho vědomého já s intuicí se vyvíjí pomalu a chce svůj čas. Proto se může stát, že budeme zpočátku nějaké pocity či symboliku nesprávně interpretovat. Není od věci si najmout vhodného psychologa (který to umí) jako průvodce. Je vhodné si občas sám se sebou povídat. Často jsme si tou nejlepší společností. Většina lidí se samotě a tichu vyhýbá a vyhledává hluk a společnost, protože se bojí toho, co v tichu „uslyší“. Jak už řekl Nietzsche: „Hlučnost – myšlenek smrt“. Programování mysli Vřele doporučuji si přečíst knihu Carol Dweckové „Nastavení mysli“ (Mindset). Je to velmi radostné poselství, že můžeme do své mysli vkládat program změny. Například si vymyslet nějakou meta větu, nějaký rámec pro celý náš život. Například: „Den ze dne se mi po všech stránkách daří lépe a lépe.“ Nebo „Jsem vděčný za všechno, co mi život dává.“ Nebo: „Den ze dne se mé koleno více a více uzdravuje.“ Také se můžete odvážit programu: „V přítomnosti mužů (žen) se cítím stále více jistější.“ Půvabná je také věta: „Den ze dne mne mají lidé víc a více rádi a já je také“, což je pro lídra důležité. Variantou může být: „Den ze dne jsou pro mě lidi stále větší inspirací.“ Může to být i tvrzení: „Den ze dne jsem šťastnější a spokojenější.“ Nebo: „Den ze dne jsem trpělivější a trpělivější.“ Když si k té poslední větě večer před spaním představujete, že v určitých situacích, v nichž jste se vždycky vztekali či byli nervózní, reagujete klidně, tak to skutečně po několika měsících povede k vašemu výraznému uklidnění. Tyto věty si říkejte několikrát za den, v relaxaci a v denním snění si je živě představujte, že je to pravda. Podle Richarda Kocha jsme ve svém životě opravdu šťastní asi pouhé 1 % času. Jestliže začneme pracovat s podvědomím a s intuicí a budeme si programovat mozek na pozitivní cíle, můžeme zvýšit procento vnímání pocitu štěstí desetinásobně i více. Pomoci může i populární koncept Mindfullness, který léta známe pod jinými názvy: Flow, soustředěně vychutnat okamžiky tady a teď, všímavost apod., viz třeba: http://lifehacky.cz/ post/mindfulness-vselek-proti-stresu. Práce lídra s emocemi Hlavním pracovním nástrojem top manažerů nejsou odborné znalosti – ty si najdou na trhu za rozumný peníz. Hlavním úkolem manažera je zařídit, aby se lidem chtělo dát ze sebe do služeb firmy celý svůj potenciál. Hlavním nástrojem manažera, jak toho dosáhnout, je znalost lidských duší a využívání (ne zneužívání) jejich emocí. Lídr dokáže neustále inspirovat a transformovat ideje smyslu práce a bytí do srdcí lidí, aby se chtěli stát lepšími lidmi (partnery, rodiči, dětmi) a lepšími pracovníky. Proto je lídři musí naučit všestranně využívat Paretovo pravidlo 80/20, využívat podvědomí a programovat svou mysl. On sám v tom musí jít příkladem. /PhDr. Karel Červený, MSc., MBA/