OCEL – základní materiálový předpoklad rozvoje tuzemského i evropského průmyslu i jeho hlavních hodnotových řetězců. Bez jejích stabilních dodávek si už dnes nelze představit ani fungování strojírenské či automobilové produkce, ani chod moderní elektrotechniky nebo stavebnictví. „V jaké situaci se nachází naše metalurgie po předchozí výrobní a odbytové krizi? Jaké úkoly musí zvládnout do konce nynější dekády?“ – zeptali jsme se na úvod naší besedy s představitelem a. s. Hutnictví železa RNDr. Jaroslavem Raabem: Předně si třeba uvědomit, že tuzemské ocelářství nebyl a není izolovaný ostrov v rozbouřeném moři výrobních a odbytových problémů minulých let. Naše ocelařina je dlouhodobě integrální součástí celoevropské produkce a obchodu a jejich prostřednictvím i globálně, celosvětových vědecko-výzkumných, technických, technologických, produktových i odbytových procesů. Samozřejmě, plně respektujeme její národní „kořeny“: existující bázi surovinových vstupů, provozované výrobní, skladovací i logistické kapacity, platné tuzemské normy a legislativu a nikoliv naposledy i zformované lidské kapacity. Výrobu oceli v této zemi úspěšně zvládá už x-tá generace. Čeští vědci a erudovaní technologové přispěli nemalou měrou k vědecko- -technickému rozvoji oboru. Mezinárodní obchod s ocelářskými produkty znovu nabírá na tempu. Při současných cenách surovinových a energetických vstupů, při existujících dopravních nákladech i úrovni plateb za lidskou práci se podbízí myšlenka postupně utlumit tento (pro mnohé již historický) obor. Ano, čas od času ji někteří politici a ekonomové položí na stůl. Nicméně bruselská exekutiva setrvává u „směrnice“, aby se 80 % produkce ocelářské výroby nadále zabezpečovalo v rámci EU. Faktor fyzické blízkosti výrobců a spotřebitelů není projevem nějaké nostalgie, letitých zvyklostí či výsledkem ekonomických kalkulací. Prizmatem českého ocelářství: největší zákazníci českých hutních firem nadále působí v sousedních státech – na Slovensku, v Rakousku, v Německu. Hutě pro ně de facto produkují polotovary. Bez těsné spolupráce s odběrateli, bez operativního reagování na jejich aktuální požadavky a potřeby fungovat nemohou. Kritici oborů a odvětví s velkou spotřebou vstupních surovin a energie metalurgy podezírají z pomalé inovace finálního produktového portfolia. Platí to i pro české hutě? S tím nemůžeme souhlasit. Obě krize, jimiž prošla tuzemská i světová metalurgie v tomto století, mj. vygenerovaly značné tlaky na racionalizaci: jak spotřeby vstupů (rud a přísad), tak paliv a energií či lidské práce. Plýtvat čímkoliv by znamenalo riskovat totální ekonomický propad a vyklizení těžce vydobytých pozic na trhu dravé zahraniční konkurenci. A co se týká relativně pomalé obměny produktové nabídky tuzemských hutí: postačí, když uvedu, že jen necelých 30 % aktuálně nabízených výrobků je starší než deset let? Nemění se pouze podoba a výkony metalurgie. Řadou proměn prochází také sféra odběratelských oborů a odvětví okolo nás. Nereagovat na to, negarantovat stále vyšší kvalitu i škálu užití našich výrobků – to by byla cesta do záhuby. Na druhé straně ovšem nelze přehlédnout statistiku posledních dvaceti let. Masu metalurgických produktů ČR už importuje. To je pravda. Nemá smysl draze vyvíjet a vyrábět cokoliv, co jiní v branži dokážou lépe a efektivněji. Spíše se soustředit na vývoj nových produktů a služeb s vyšší přidanou hodnotou, na permanentní cizelování vlastní špičkové produkce. Vztaženo na české profily, na válcovanou produkci, na speciální materiály pro automobilový průmysl, kolejnice, dráty, kvartoplechy, stavební profily, odlévané bloky kruhových průřezů, mikrolegované oceli apod. – to jsou pro řadu odběratelů high-tech produkty, za něž jsou ochotni a schopni zaplatit adekvátní ceny. Řadu problémů české metalurgie umožnil vyřešit příchod zahraničního kapitálu a konkurenčních firem do ČR. Jak dnes, s mírným časovým odstupem, hodnotíte plusy i mínusy tohoto procesu? Předně si promítněme některé skutečnosti a ekonomicko-politické souvislosti období, v němž k onomu příchodu došlo. Krátce po listopadu 1989 začala destrukce předchozího monopolu státu na zahraniční obchod a rozpadly se první těžkopádné a málo pružné podniky zahraničního obchodu. České hutě se musely rychle naučit obchodovat s vlastními výrobky. S mírným odstupem za jinými obory se i tuzemská metalurgie dostala do stadia privatizace. Novým tuzemským vlastníkům nezřídka chyběl potřebný kapitál do rozvoje výroby. Postupně se formovala příslušná legislativa atd. Výsledek toho všeho a racionalizace výroby? – Z původních dvanácti vysokých pecí na konci 80. let jich dodnes je potřebných pouze šest a všechny jsou v Moravskoslezském regionu. Zahraniční kapitál nepřispěl pouze k vyjasnění vlastnických poměrů. Do české metalurgie přinesl také velké kvantum investic, vlastní know-how, nové technologie, produkty a služby. Období rozjezdu kooperace nebylo leckde snadné. Naši hutníci se však rychle přiučili. Mj. jak zvládnout velké objemy produkce s menším počtem lidí. Při návštěvách podniků těžkého průmyslu se opakovaně setkáváme s kritikou vysokých cen energií a surovin. Jejich management klade velké naděje do nově zkoncipované Surovinové politiky ČR a do dokončované Státní energetické koncepce. Jak situace vypadá z pohledu Vašich členských subjektů? Co se týká surovin, domácí metalurgická báze se už před léty naučila operovat s cenami, které určuje londýnská komoditní burza. Mají globální dopad, a to i pro české odběratele. Z pohledu citované Surovinové politiky ČR – sami jsme se aktivně podíleli na její přípravě a respektujeme ji. Hutní podniky mj. participují i na zvýšení recyklace metalurgicky využitelných materiálů, především ocelového šrotu. Složitější situace je s energiemi a energetickými službami na českém trhu. Jejich mnohaleté postupné zdražování se nevyhnulo ani tuzemským hutním podnikům. Zapeklitou situaci vyvolala zejména nutnost podílet se na štědrých platbách pro OZE. Jejich dotace si hutní podniky nevyžádaly, ale na úhradách (především zdejší fotovoltaiky) se podílet musejí. Nedávno jsme si propočetli křivku vývoje plateb za elektřinu a zjistili jsme, že jen od roku 2000 vzrostly na dvojnásobek. Hutní podniky v minulých (zejména krizových) letech přijaly řadu technických, ekonomických i organizačních opatření k racionalizaci spotřeby energie. Jenže při některých specifických výrobách a zpracovatelských operacích se zázraky s úsporami objektivně z technologických důvodů nedostavují. Např. při výrobě v elektrických pecích nebo při zabezpečování speciální produkce. Nejsme pro direktivní netržní pojetí cenové politiky. Pokud si ale srovnáte podmínky, za nichž musí vyrábět naši hutníci a např. jejich kolegové v SRN nebo ve Velké Británii, o rozumných analozích hovořit nelze. Budeme bedlivě sledovat vývoj v této sféře a neustoupíme od již vyřčených požadavků na věcně podložené a akceptovatelné ceny. Každý, kdo o nich rozhoduje, si musí uvědomit, že předražená energie znamená jediné: drahý finální produkt. Za situace, kdy na trzích působí producenti i z jiných zemí, jejichž vlády tuto premisu již dávno pochopily, je pozice českých výrobců a produktů stále obtížnější. O konkurenceschopnosti libovolného oboru či odvětví lze popsat stohy směrnic a usnesení. V praxi (tváří v tvář konkurentovi, jenž vyrábí s podporou svého státu) bývá situace odlišná. Brusel opakovaně vyzývá národní vlády a národní průmysl k postupné ekologizaci. Naposledy v rámci říjnového balíčku opatření k dalšímu hospodářskému rozvoji členských států EU28, letos v únorovém konceptu tzv. Evropské energetické unie. Jaká je a bude reakce české metalurgie na tyto apely? Nejsme negativisté. Uvědomujeme si, že je nezbytné podílet se na další optimalizaci životního prostředí. Od počátku 90. let postupně plníme své závazky ke snížení ekologické zátěže z titulu hutní výroby. Vedle ostravských či třineckých hutních provozů to platí i pro starší výrobny ve středních, severních a západních Čechách. Kdybychom náklady na ekologizaci za posledních 20 let shrnuli za všechny naše členské subjekty, pohybujeme se v řádu desítek miliard korun. Aby je bylo možné vydat, hutní firmy si je musely nejdříve vyprodukovat. Nová ekologizační opatření hutních podniků už nejsou směřována jen do nezbytné očisty ovzduší, kde dosluhuje technika a filtrace z 90. let. Nyní přichází na řadu razantní ekologizace jednotlivých výrobních postupů a operací. Pokud bych to měl zjednodušit: po předchozí filtraci dýmu nad komíny jsou poslední roky ve znamení komplexní a razantní ekologizace jednotlivých velkých zdrojů znečišťování, ale také odprášení celých výrobních hal, v nichž bývá až několik desítek malých zdrojů znečišťování. Nejdříve to pocítily výrobní týmy v jednotlivých hutích. Nyní i občané z nejbližšího okolí firem. Od zdánlivě jednoduchých filtrů jsme dospěli do stadia elektrostatických odlučovačů, sofistikovaných tkaninových filtrů a ucelených halových opatření. Nechci slibovat nemožné. Hutní výroba se svou čistotou nikdy nevyrovná produkci léků nebo sladkostí pro děti. Mohu však slíbit, že tuzemský metalurgický management si domyslil věcnou i časovou naléhavost bruselských direktiv. Splnit je však nemůže jednorázově. I v tomto případě platí, že na novou generaci ekologické techniky si hutě budou muset nejdříve vydělat a až poté naakumulované prostředky co nejracionálněji vydat. V řadě průmyslových oborů a odvětví postupně dochází ke generační obměně. Mnozí zkušení odborníci odcházejí do starobního důchodu, ale mladí erudovaní adepti se na jejich místa nehrnou. Jak je to u Vás? Podobně. Největším dílem se o to „zasloužil“ rozpad předchozího systému učňovského školství. Přešlo pod stát, resp. zřizovateli základního stupně výchovy nových odborníků se staly kraje. Proti faktoru odbornosti začaly působit omezené fondy na fungování středních odborných škol a učilišť. Tuzemští metalurgičtí giganti v Ostravě a v Třinci na to zareagovali po svém: vytvořili si a z rozhodující části financují vlastní školská zařízení. Studentům nabízejí řadu benefitů, včetně největšího – pracovního zařazení po dokončení studia. Některé specifické hutní profese jsou však i přesto „úzký profil“. Např. hutní chemici nebo koksaři. Proto jsme se aktivně zapojili do iniciativy Svazu průmyslu a dopravy „Rok průmyslu a technického vzdělávání“. Jednotlivé hutní firmy připravují pro mladé lidi a jejich rodiče dny otevřených dveří, kde je detailně seznamují se základy moderní hutnické práce a s možnostmi dobrého uplatnění po skončení studia, úzce kooperujeme s regionálně příslušnými úřady práce, rádi bychom více spoluutvářeli stávající systém rekvalifikací pro nezaměstnané apod. Přínosem je i systematické zpracování projektů NSP – Národní soustava povolání a NSK – Národní soustava kvalifikací. Česká i evropská metalurgie má (zdá se) nejtěžší krizi za poslední dobu za sebou. Jaký vývoj jim predikujete do konce nynější dekády? Jsem mírný optimista. Postupně se daří rozvíjet výrobu i odbyt řady hutních produktů. Roste domácí, evropská i celosvětová poptávka po oceli… Ale znáte to: nevstoupíš dvakrát do téže řeky! Abychom mohli reálně pomýšlet na dynamičtější trajektorii vývoje, neobejdeme se bez poměrně značných investic. Jak do přípravy a modernizace výrobních kapacit, tak do zmíněných ekologizačních opatření. Bohužel, řada investorů z našich odběratelských odvětví nad Evropou zlámala hůl a své aktivity přednostně orientuje na velké asijské trhy, zejména na Čínu, Koreu, Indii a další, a to včetně přesunu výrobních kapacit. Aby se nám tuto situaci podařilo zvládnout, bez pomoci státu se neobejdeme. Nemám teď na mysli nějaké jednoduché, jednorázové kroky, ale promyšlenou, dlouhodobě platnou a všemi rozhodujícími subjekty akceptovatelnou hospodářskou a legislativní politiku státu a její aktivní prosazování v rámci Evropské unie. Rád bych podtrhl akcent na dlouhodobé garance. Nic nemůže odradit bankovní a investiční sféru od kooperace s hutními podniky více než permanentní (rádoby koncepční, ale přitom kontraproduktivní) změny. Libovolno zda ze strany národních vlád, nebo Evropské komise. Podobně jako v energetice, v chemickém průmyslu a jiných odvětvích a oborech také metalurgie je „během na dlouhou trať“. Překotnost, krátkodechost, nedůslednost by se nám těžce vymstily. /Bronislav Sowa/