Proti varováním mnoha odborníků, že zásoby ropy, zemního plynu a rud kovů nezbytných pro chod moderního průmyslu se zmenšují, stojí stále častěji publikovaná zjištění či odhady jiných odborníků, že k těmto zásobám, objeveným a zčásti dobývaným na souši, je nutno připočíst i nerostné bohatství nalézající se na dně světového oceánu a pod ním. To je dosud využíváno jen v malém měřítku, protože zatím existující technika neumožňuje těžební činnost ve větších hloubkách. Většina těžebních plošin, odkud se potrubími anebo speciálními loděmi dopravuje na souš ropa či zemní plyn, je postavena nebo zakotvena v poměrně mělkých mořích, kde se těží z hloubky většinou do 200 metrů. O prozkoumání potenciálních nalezišť ropy, zemního plynu a rud kovů ve větších hlubinách moří a následné těžbě se uvažuje už desítky let, ale dosud se k ní ve významnějším měřítku nepřikročilo kvůli vysokým nákladům a obavám z negativního vlivu na životní prostředí. Nedávná historie bohužel ukázala, že nejde o zbytečné obavy. Pokud se těží z větší hloubky než z mělkého příbřežního šelfu, technické problémy a rizika s tím spojená se exponenciálně zvyšují, což názorně a v drastickém rozsahu ukázala v roce 2011 havárie ropné plošiny Deep Water Horizon (DWH) v Mexickém zálivu, kde se těžila ropa z hloubky 1650 metrů. A, jak se ukázalo, bohužel bez dostatečného technického zabezpečení před únikem ropy do mořské vody. Dosavadní technologie se projevila proti výtoku ropy ze dna pod tlakem otvorem v potrubí jako málo účinná, důsledkem byla ekologická katastrofa na velké ploše této části Atlantiku a na jižním pobřeží USA. Před havárií se zde těžilo s pomocí podmořských robotů. Jejich funkcionalita se ale během katastrofy a její zdlouhavé likvidace neosvědčila tak, jak se od těchto pomocníků očekávalo, anebo ne v plné míře. Ale už předtím, v době, kdy plošina DWH normálně fungovala, její provozovatel British Petroleum konstatoval, že provoz robotů je příliš drahý. Zdroje v oceánech přicházejí na pořad dne… Nicméně vzhledem k tomu, že potřeba ropy, zemního plynu a kovů ve světě roste, protože na cestu hospodářského rozvoje se kromě tradičních průmyslových zemí vydaly i četné země Asie a Latinské Ameriky, lze očekávat, že dojde i na rozsáhlejší využívání zdrojů v mořích a že i technika k tomu určená se významně zdokonalí. Periodikum World Ocean Review nedávno zveřejnilo mapu světa s vyznačenými místy ve světovém oceánu, kde se nalézají ložiska ropy a zemního plynu v hloubkách větších než 400 metrů pod hladinou. Kromě tradičního Blízkého a Středního Východu jsou to místa u pobřeží Jižní Ameriky, jižní Afriky, Austrálie a u tichomořského pobřeží USA. Zlato z moře A pokud jde o ložiska kovů na mořském dně či pod ním, odhadují experti jejich počet na 500 až 1000. Největší ložisko rudy s vysokým obsahem zlata (12,5 gramu z 1 tuny vytěženého substrátu) se nalézá v podmořské pánvi Manus u pobřeží státu Papua-Nová Guinea v jihozápadní části Tichého oceánu. Pro srovnání uveďme, že zatím se za úspěšnou těžbu zlata považuje taková, kdy se z vytěžené 1 tuny substrátu podaří získat 1 až 4 gramy zlata. Hodnota tohoto ložiska se odhaduje na cca 2 miliardy dolarů. Kromě zlatonosné rudy má tato oblast Pacifiku pode dnem moře též bohaté zásoby rud mědi a stříbra. Velký zájem o těžbu zde má kanadská firma Nautilus Minerals. Ložiska se nalézají na dně v hloubce pod 2000 metrů. Firma počítá s tím, že těžbu by prováděly podmořské robotické bagry, jež by přemísťovaly vyhrabaný materiál do drtiček a třídiček fungujících rovněž na mořském dně a řízených dálkově anebo z lodí zakotvených na hladině nad těžebním místem. Do těchto lodí by se pak rozmělněný vytříděný kovový materiál dopravoval potrubím. Prozatím firma o této možnosti jedná s vládou republiky Papua-Nová Guinea. Manganové konkrece Kovem, potřebným pro výrobu oceli, protože díky němu je tvrdá, je mangan. Manganu se v záměrech na využívání bohatství moří přisuzuje velký význam, je srovnatelný s významem ropy a zemního plynu. A to jednak proto, že jej není nutné těžit ze dna, protože se vyskytuje volně ložený na něm v podobě konkrecí (hrudek), a za druhé proto, že obsah kovu v nich je větší než obsah kovu v manganové rudě těžené v dolech na souši. První zmíněná výhoda znamená, že manganové hrudky by mohl podmořský robot pojíždějící se, laicky řečeno, sbírají brambory na poli. Oblast s nejvyšším výskytem manganových konkrecí ve světovém oceánu tvoří Clarion Clipeprton Zone (CCZ) v Tichém oceánu. Jde o oblast rozsáhlou jako Evropa, která se táhne od západního pobřeží Mexika až k havajskému souostroví. Bohatství manganových konkrecí v CCZ se odhaduje na 7 miliard tun, ale kromě toho je tam 340 milionů tun niklu, 290 milionů tun mědi a 78 milionů tun kobaltu. K podmořskému „sběru“ manganu v současné době japonské a jihokorejské firmy vyvíjejí podmořské roboty, které jsou tohoto času ve stádiu testování. Jedná se o stroje, jež budou muset, pokud se při testech osvědčí, pracovat v hloubkách až do 6 tisíc metrů pod hladinou. Význam a funkce ISA se mění Mezinárodní úřad pro mořské dno (ISA), specializovaná instituce OSN se sídlem na Jamajce, se donedávna zabýval de facto pouze posuzováním a schvalováním nabídek na geologický průzkum mořského dna. Teď mu připadá náročnější role: má posuzovat možnosti reálné těžby a také stanovovat, jakým způsobem se mezi podílníky těžby budou dělit profity z ní plynoucí. ISA prohlásil, že prospěch z těžby z oceánu mají mít nejen těžařské společnosti z vyspělých zemí, ale i státy, u jejichž pobřeží se ložiska nalézají, což jsou většinou rozvojové země. Také prohlásil, že těžba je možná, ale za dodržování přísných bezpečnostních a ekologických pravidel. Těžbu budou moci provádět společnosti, jež požádají o příslušnou licenci. Licence k těžbě začne ISA vydávat v roce 2016 (I když, viz dále, už některé byly vydány.). Pokud se pod mořským dnem vyskytují v 200mílovém pásmu od pobřeží té které země, má tato výhradní právo na jejich těžbu. Lze si představit, jak například těžba z ložiska u Papuy-Nové Guineje vydatně pomůže ekonomickému a sociálnímu rozvoji tohoto státu, který zatím patří k nejchudším na zeměkouli. Zatím ISA vydal 12 licencí pro oblast CCZ a jednu pro těžbu v Indickém oceánu. Licence obdržely Čína, Německo, Francie, Indie, Japonsko, Rusko, Jižní Korea, a organizace Intermetal, jejímiž členy jsou Česká republika, Bulharsko, Slovensko, Polsko, Rusko a Kuba. (jit)
„Sekundární suroviny“ na mořském dně
Mořské dno, hlavně poblíž pobřeží průmyslových a hustě zalidněných zemí anebo v mořích, jejichž vody brázdí čilá lodní doprava, obsahuje kromě toho, co na něm anebo pod ním uložila příroda, bohužel i neblahý nános toho, co do moře vyhodili či spláchli lidé. Jde o odpady, pro které se dnes obecně razí neutrálnější název „sekundární suroviny“. Ale v případě odpadu na mořském dně jde o takový odpad, který se už naneštěstí nedá znovu zužitkovat. Jedná se o odpad ponejvíce plastový. Podle informace v britském odborném časopisu Current Biology například dno Severního moře pokrývá zhruba 600 tisíc m3 drobných částeček plastů. Tyto částečky jsou produktem rozpadu plastových předmětů (lahví, krabic, fólií aj.), jež do moří byly shozeny z lodí anebo které do nich spláchly řeky či deště. Tyto částečky mají ničivý účinek na ekosystémy v Severním moři, které už i tak dostává zabrat v důsledku intenzivní lodní dopravy, která touto oblastí severně od evropského světadílu prochází. Časopis mimo jiné uvedl, že ve světě se ročně vyrobí 200 milionů tun plastů. A více než desetina tohoto množství, 26 milionů tun, končí jako odpad na dně moří ve štěrku, písku anebo na skalách, které je pokrývají. Tento odpad se bohužel při současném stavu techniky a z finančních důvodů nedá odstraňovat. Jednak kvůli hloubce, v níž se nalézá, a také proto, že plasty rozložené na mikročástečky by bylo obtížné shromažďovat a stlačovat do větších celků pro eventuální recyklaci. Tyto mikročástečky škodí mořským rybám, do jejichž organismu se dostávají spolu s potravou. Takto se zkracuje průměrná délka života ryb i jiné mořské fauny, zároveň se redukuje jejich reprodukční schopnost. (t)