V neutuchající záplavě různých informací, které se na nás valí jak z vědecko- -výzkumných pracovišť, tak z kabinetů politiků nebo ze stránek médií, může uniknout zásadní moment celé tzv. nanorevoluce: není to fenomén sám o sobě a pro sebe. Na prahu XXI. století jsme díky němu svědky a zároveň aktivními účastníky procesů, které nám umožňují lépe pochopit a využít vlastnosti hmoty okolo nás. S podobnými ambicemi a intenzivním nasazením přistupovaly k tajemstvím materiálního světa okolo sebe i generace Newtonova, Mendělejevova či Einsteinova. Ta naše se pokouší analyzovat a exploatovat obří a dosud neobjevený potenciál hmoty v nanoměřítcích 10–7 až 10–9 m. Už naše děti od roku 1983 učíme, že 1 m je délka, kterou urazí světlo ve vakuu za 1/299 792 458 s. Vztaženo k němu 1 nanometr (nm) operuje v řádu 10−9 neboli 1 miliardtiny metru. Pro lepší představu: 1 nm může být např. délka 1 molekuly, přičemž vzdálenosti atomů (řádově 10–10 m) v ní pak představují zlomky nanometru. Nanotechnologie, které se zabývají tvorbou ultraministruktur, de facto dospěly k branám kvantových parametrů hmoty. …„dole“ je spousta místa? Nikolaj Kondratěv (1892–1938, ekonom popravený za stalinských čistek) publikoval v roce 1926 teorii o ekonomických cyklech a technologických vlnách. Po tzv. 3. vlně (vygenerované rozmachem tehdejšího chemického a energetického průmyslu) očekával další. Následovaly rozvoj moderní dopravní techniky, energetiky, elektroniky, informačních technologií. Jeho následovníci ve světě si nyní kladou otázku, zda to nejsou právě nanotechnologie (v kooperaci s biotechnologiemi), jež jsou klíčem k odstartování nejnovější Kondratěvovy technologické vlny. Není přitom důležité, zda se jedná „teprve“ o 6., či už o 7. vlnu. Neoddiskutovatelný je fakt, že nanotechnologie již mají razantní impakt na světovou ekonomiku a jejich exploatace zasahuje také do řady nevýrobních aktivit. Jedním z otců-zakladatelů nového oboru se v půli XX. století stal americký fyzik Richard P. Feynman (1918–88). Podílel se na vývoji atomové bomby (projekt Manhattan) i na výzkumu kvantové mechaniky. Mj. vytvořil tzv. Feynmanovy diagramy, které graficky vyjadřují složité matematické vztahy a chování systémů částic. Potenciální kontury rozvoje nanotechnologií nastínil v dnes již historické stati „There‘s Plenty of Room at the Bottom“ (Tam dole je spousta místa, 1959). Zpochybnil řadu předchozích (zdánlivě neměnných) kánonů vědeckého poznání. Ohromeným kolegům fyzikům a chemikům mj. zdůraznil, že neexistují fyzikální překážky, které by bránily přesunům jednotlivých molekul a atomů podle jejich představ a požadavků. S oblibou je provokoval svými otázkami. Dva příklady za všechny, směrem do mikrosvěta: „Když celá živá příroda funguje na úrovni molekul, proč by to nemohl dokázat člověk?“; anebo „Proč ještě neumíme zapsat všech 24 svazků Encyklopedie Britanniky na špendlíkovou hlavičku?“ Povšechný úsudek, že nanosvět je pro každodenní všední život člověka naprosto odtažitý, je (tehdy i dnes) mylný. Naopak: na citované úrovni nás hmota překvapuje stále novými a často velmi přínosnými jevy a vlastnostmi. Slibně se formující obor má přitom veskrze interdisciplinární záběr. Nanotechnologie nabízejí stále širší škálu podnětů pro další rozvoj našeho poznání materiálního světa, ale i pro jejich praktické aplikace v praxi. Průmyslové, dopravní, medicínské, materiálové, potravinářské aj. Kvantové jevy úzce spjaté s nanotechnologickým výzkumem generují řadu zcela nových a originálních možností využití. Aplikační sféra mj. oceňuje obří poměr plochy povrchu k objemu částic nanomateriálů, resp. pozitivní dopady tohoto faktoru na dosud probádané chemické a fyzikální vazby na hranicích zrn v materiálu. Jako velmi slibné se jeví rovněž možnosti vazeb nanočástic se základní hmotou kompozitních materiálů. Prezentují nanotechnologie jiný obraz naší planety a vesmíru okolo nás? Nikoliv. Nabízejí nám škálu nových nástrojů a řešení. Díky svým prvním aplikacím se stávají jedním z důležitých globálních faktorů. Už na současném stupni svého rozvoje jsou schopny přispět k zabezpečení čisté vody a vzduchu pro miliony lidí, kteří je až dosud postrádali. Nové materiály, u jejichž zrodu nanotechnologie stojí, předčí nejeden surovinový přírodní analog, jehož zásoby se rychle tenčí. Nanotechnologiím nepřipadne pouze důležité poslání očistit námi kontaminované životní prostředí. Potřebujeme, aby nám rovněž pomohly léčit řadu chorob, které až dosud ohrožují miliony lidí. Ještě na počátku 90. let byly jejich akademické i reálně uchopitelné efekty dílem hyperbolizovány, dílem podceňovány. Základní výzkum a první exploatace v praxi nás poučily. V různých souvislostech skloňujeme výraz „high-tech“. Mezi obory, které mu mohou vdechnout reálný náboj a transformovat jej v realitu, nanotechnologie bezesporu náleží. Zatím jsme učinili první krůčky. Je cenné, že jednou z výzkumných i aplikačních velmocí se v tomto oboru budoucnosti stala Česká republika. Na nastoupené trajektorii bude časem těsno. To je pozitivní a zároveň varovný stav. ČR by si měla vydobytou pozici udržet a dále intenzifikovat. A plnými doušky využívat přínos nanotechnologií pro zkvalitnění našeho každodenního života a schopností. /uai/