Francie a Česká republika jsou si geograficky, historicky i kulturně velmi blízké. Když se však rozhodnete pro vstup na francouzský trh, některé maličkosti vás mohou překvapit nebo nepříjemně zaskočit. V čem jsme si podobní a na co je naopak třeba si dát pozor? Abychom byli schopni porozumět lidem z jiných kultur, pochopit je a efektivně s nimi komunikovat, musíme nejprve poznat sami sebe a uvědomit si, jaké jsou vlastně rysy naší kultury a jaké mohou být a z čeho vycházejí naše vnitřní komunikační filtry – návyky, které si vůbec neuvědomujeme – a naše soudy, názory a dojmy. Zároveň bychom se měli snažit získat poznatky o druhé kultuře a pracovat na svých interkulturních dovednostech, tj. naučit se porozumět pocitům a potřebám druhého člověka, snášet nejednoznačnost, uznat jiné hodnotové systémy či řešit konflikty. Základem by mělo být vědomí toho, že kultura vzniká z naučeného chování. Proto je někdy obtížné porozumět lidem odlišného původu, při setkání s nimi nemůžeme totiž ihned vidět základy, na nichž jejich kultura spočívá, např. historii, hodnoty, vnímání místa, prostředí a času. Pozitivní je, že přestože Francie patří k zemím latinské Evropy, ze zemí střední Evropy (Polsko, Slovensko, Maďarsko) má k Francii nejblíže právě Česká republika. Co máme společného Společný oběma našim zemím je důraz na individualismus. Naše společnosti jsou orientované na jedince. Individuální přístup k řešení problémů a upřednostňování nezávislosti a osobní odpovědnosti jsou charakteristickými prvky jak české, tak francouzské kultury. Snad jen ve Francii jsou osobní nezávislost jedinců a individuální přístup prosazovány trochu silněji. Obě naše země patří mezi kultury, které se podstatně silněji vyhýbají nejistotě. Oceňujeme, když jsou stanoveny přesné a platné normy. Důležitou součástí společností je respektování zákonů. V pracovní činnosti upřednostňujeme trvalejší a jisté pracovní pozice. Individuální emoce, pocity a nálady do pracovního prostředí nevstupují. V tomto ohledu jsme založeni konzervativně a v pracovních procesech se silně prosazuje racionalita a vysoká úroveň profesionality. Lidé se musejí poznávat delší dobu, než dojde k otevření osobní zóny, která je ve Francii trochu více nepřístupná, než je tomu u kultury české (nepracovní hovory na téma soukromí a volného času). Typický je příklad se zdvořilostní otázkou „Jak se máte?“, na kterou mají Češi tendenci odpovídat podrobně a podle pravdy, eventuálně ji chápou jako příležitost, aby si postěžovali na různé nepříjemné okolnosti. V čem se lišíme Jedním ze základních odlišně vnímaných faktorů je faktor času. Francouzi milují diskuze, rozbory, pohledy ze všech možných úhlů a dokonce mají tendenci vyslovit i názor, s nímž by se sami osobně neshodovali, jen proto, aby bylo objektivitě učiněno zadost a tento názor také zazněl. Diskuze o vizích a strategiích na nás Čechy nemají valný dopad. My jsme kreativní po technické stránce, Francouzi zas, pokud jde o strategické a koncepční myšlení. Francouzská schůze může trvat i několik hodin a nepřinést žádný konkrétní výsledek, přesto ji Francouzi budou považovat za užitečnou. Pro nás Čechy chápání času znamená spíše dělání jedné věci v určitou dobu, práci s harmonogramem, ve kterém jedna věc navazuje na druhou, různé úkoly mají přiřazen určitý čas. Čas se používá jako nástroj pro strukturování dne a k rozhodování o úrovních důležitosti. Francouzské tzv. polychronní chápání času znamená opak: najednou se dělá několik úkolů, lidé jsou velmi angažovaní, což naznačuje vyšší důraz na vztahy s ostatními než na dodržování harmonogramu. Problémy tedy také mohou nastat v oblasti plánování či naopak přijímání improvizovaných řešení. Francouzům daleko méně vadí změny tzv. za pochodu, pro Francouze má improvizace význam pozitivní, značí vysokou schopnost adaptability. To proto, že Francie patří mezi jižní kultury, tedy země mnohem více temperamentní, vyžadující více osobního kontaktu. V tomto kontextu je tedy nutné se připravit na vícero dlouhých, zdánlivě nic neřešících jednání, která však mají za cíl lepší poznání obchodního partnera, jeho hodnot a samozřejmě jeho firmy. Na úvod jednání je obvyklé prohodit pár zdvořilostních vět o cestě nebo počasí a teprve poté přejít k pracovní tematice a podstatě schůzky. Nejedná se o ztrátu času, ale o investici do dobrého vztahu s klientem. Francouzi jsou zároveň velice pyšní na bohatou historii a kulturu své země. Logicky tedy soustředí svou pozornost na země, které s ní jsou historicky a kulturně provázanější. O středoevropském regionu, jeho historii, výrobních kvalitách a tradici příliš mnoho nevědí. Tato neznalost, na kterou systematicky narážíme při prvních jednáních, může z českého pohledu působit až přehlíživě. Francouzi nás většinově stále vnímají jako zemi východní Evropy, před kterou je třeba mít se spíše na pozoru. Touto prvotní nedůvěrou bychom se však neměli nechat odradit. Pokud se na jednání s Francouzi dobře připravíme, při prezentaci budeme klást důraz na tradici naší firmy, kvalitu a zahraniční reference a nenecháme se vyvést z míry případnými neznalostmi, rychle si získáme jejich důvěru a respekt. Nalezneme v nich dlouhodobé a věrné obchodní partnery. Kladné body při jednání vám přinese i znalost byť jen několika slovíček z francouzštiny či znalost regionu vaší partnerské firmy. Naopak své vysokoškolské tituly na odiv nedávejte, Francouzi na ně příliš nedbají. Oblast, v níž se velmi lišíme, je vnímání konfliktu. Cizinci o nás Češích říkají, že neumíme řešit konflikty a raději je nevidíme a přehlížíme. Pro Francouze konflikt není nežádoucí a škodlivý, Francouzi rozhodně nepěstují tzv. pasivní rezistenci a kritiku neprožívají tolik osobně. Chápou konflikt jako výzvu a příležitost získat nové informace. Jsou schopni se nad konflikty rychle povznést, nedusit v sobě zahořklost a nespojovat pracovní problém s osobními vztahy. Když se například francouzský manažer na svého podřízeného rozčílí kvůli nějakému problému, je nepříjemný a tvrdý, ale za patnáct minut za ním dokáže přijít a pozvat ho na oběd. Na druhou stranu může být někdy snazší vyjít s francouzskými partnery či zaměstnanci, protože snadněji přijímají manažerská rozhodnutí, aniž by nutně vyžadovali odpověď na otázku „Proč?“ jako my Češi. Poněkud odlišný je i způsob komunikace. Zatímco pro nás je v porovnání s Francouzi přirozená komunikace více explicitně zaměřená – upřednostňujeme přesné zadání a ujasnění detailů, zejména například na závěr jednání stanovit, kdo a jak co udělá, či za co a v jakém termínu je odpovědný. Pro Francouze může být příliš podrobná komunikace ohledně zadání určitého úkolu iritující. Domýšlení na základě znalosti kontextu a nalezení vlastní cesty je součástí nepsané domluvy – pokud je potřeba něco osvětlit, vždy se počítá raději s osobním kontaktem, nebo alespoň telefonickým rozhovorem. E-mail je volen až jako poslední možnost. Francouzské porady totiž neslouží k rozhodování, ale zejména k posilování osobních vazeb, ke vzájemnému setkání a vyjádření svého názoru. Vzhledem k francouzskému komplexnímu strategickému myšlení a orientaci na vztahy je před finálním rozhodnutím potřeba projít z francouzského úhlu pohledu veškeré možné alternativy, a tudíž i oblasti, které s daným problémem zdánlivě nesouvisejí. Česká potřeba určité struktury porady a pevných bodů programu pro Francouze může naopak představovat omezování v kreativním myšlení a může navodit pocit svázanosti. Ve Francii platí rčení, že „vše podstatné se podepíše u stolu“, čímž se myslí stůl v restauraci s dobrým jídlem. Chutný oběd a konverzace při něm vám může při jednání s Francouzi zajistit větší obchodní úspěch než dlouhé diskuse v kanceláři. Význam jídla v hodnotovém žebříčku Francouzů potvrzuje i každodenní dvouhodinová polední pauza, během které jen málokterého Francouze zastihnete v práci. Je totiž na dobrém obědě se sklenkou vína. Závěr I přes vzájemnou různost a odlišné kulturní zvyky, hodnoty a rituály jsou základní komunikační principy po celém světě stejné. Naslouchat si, porozumět druhému a zejména znát sám sebe, své silné a slabé stránky včetně umění vědomě použít vhodné komunikační nástroje k podpoře vzájemného porozumění představují základní kameny úspěšné spolupráce v mezinárodním prostředí. Od Francouzů bychom se mohli přiučit jejich nadhledu, schopnosti oddělovat pracovní a osobní záležitosti, schopnosti přijímat pozitivně změny a snaze hledat řešení namísto odpovědi „To nejde“.
Marta Wallenfelsová, Linda Salajková; Francouzsko-česká obchodní komora