Zelení aktivisté i jejich „fosilní“ energetičtí odpůrci se v cause dekarbonizace a ozdravění současné energetiky a teplárenství navzájem odlišují snad v každém úhlu a přístupu. Hrozivé bilance energetických a transportních emisí, které opakovaně zaznívaly před XXI. mezinárodní konferencí OSN o klimatu v Paříži a po jejím skončení na sklonku 2015, oba tábory (doufejme) přiměly už k serióznějším úvahám, čím nahradit momentálně dominující fosilní surovinové vstupy a technologicky překonanou spalovací techniku. Škála potenciálních východisek i exaktních nástrojů je poměrně široká. Odborníci i laici největší naděje upínají na moderní fotovoltaiku a fototermiku. Pro solár svědčí řada argumentů: od jednoduchých odhadů úspor emisí skleníkových plynů při výrobě elektřiny ze Slunce oproti konvenčním technologiím na bázi fosilních paliv až po ucelené makroekonomické bilance a propočty. Na území ČR dopadne za 1 rok asi 1 000 000krát více sluneční energie, než představuje naše roční spotřeba elektřiny. Co se týká intenzity slunečního záření, v ČR se pohybuje odhadem v rozmezí 950–1 350 kW na 1 m2 a rok. Intenzita solárního záření se mění nejenom lokálně, ale i termínově, v průběhu dne i ročních období. V ČR je nejvyšší mezi dubnem a zářím. Dalším důležitým údajem je počet slunečních hodin. V ČR oscilují v rozmezí 1 330– 1 800 hodin. V ČR aktuálně disponujeme instalovaným výkonem solárních elektráren cca 2,1 GW. Zastánci zelené energie oproti těžařům uhlí a importérům plynu argumentují s 85–90% poklesem emisí. Ti kontrují poukazy na nestabilitu produkce energie z jejich panelů, na systém netržních dotací a jejich zatím nízký podíl v národních energetických mixech, český přitom nevyjímaje. V poslední době přicházejí stále častěji na přetřes tzv. negativní environmentální dopady fotovoltaiky a fototermiky, resp. komplex ekonomických a ekologických otázek související s výrobou a instalací solárních panelů, s jejich stávající produkční účinností a nikoliv naposledy i s jejich postupnou recyklací a likvidací. Je solár doopravdy „čistý“ a perspektivní? Zatímco „zelení“ průběžně a s pochopitelnou pýchou bilancují tu objemy výkonu instalovaných solárních panelů, tu masu vygenerované energie a tepla, event. komparují náklady za 1 kWh ze Slunce a z uhlí, odpůrci namítají, že jako každý technický a technologický mainstream se už i největším producentem solárních panelů dnes stává Čína. Zvláště silný protiargument představuje samotná, notně tradicionalistická a na suroviny náročná výroba panelů. Jak známo, vedle cca 60–65 % skla v každém panelu nalezneme i nemalé množství hliníku, křemíku, mědi, olova, stříbra a dalších látek. Vedle křemíkových modelů, které zvýšené obavy z toxicity nevyvolávají, byly v ČR aplikovány rovněž tenkovrstvé panely s podílem kadmia a fluoridu sírového. V tomto případě už příslovečná kosa na kámen padá. Kadmium považují američtí vědci za toxický mutagen. A co se týká fluoridu sírového, ten získal podle IPCC (Mezivládního panelu pro změny klimatu) status skleníkového plynu. Jeho koncentrace v ovzduší se od roku 2000 už stačila téměř zdvojnásobit. „Kážete vodu, ale pijete víno!“ Oponují odpůrci „zelené“ energie. Objektivně se jich třeba zastat. Solární energetika není lidstvu nebezpečná produkcí skleníkových plynů za provozu. Ohrožuje ho však ve fázi výroby, transportu a montáže panelů. První propočty na 1 kWh elektřiny oscilují v rozmezí 850–1 000 g ekvivalentu oxidu uhličitého. Toto zjištění se mnohým ekologicky smýšlejícím stoupencům soláru líbit nebude. A nezůstane jen při něm. Odpůrci začínají bilancovat rovněž kvanta vygenerovaného a do ovzduší unikajícího fluoridu dusitého (NF3), jenž vzniká při zpracování křemíku. Je to až 12 000krát účinnější skleníkový plyn než oxid uhličitý a jeho koncentrace v atmosféře od roku 1995 narostla cca 20násobně. A ještě jeden málo povzbudivý fakt spojený s výrobou solární techniky: průmyslově vyspělé státy ztratily krok se současným největším producentem solárních panelů dnes – Čínou. Ta se sice chlubí stoupající produkcí a instalací, poklesem výrobních i prodejních cen panelů, ale souběžně je kritizována za měkčí environmentální předpisy oproti USA a členským státům EU. Situace dozrála do stadia, kdy bude zapotřebí globálně přijmout a důsledně aplikovat mezinárodně platné environmentální standardy pro fotovoltaický průmysl. Kam s nimi po „fotovoltaicku“? Každý produkt lidského umu a rukou časem dospěje na pomezí své technické a provozní životnosti. Platí to i pro solární panely. Za jeden z rozhodujících ukazatelů pro jejich příp. demontáž a likvidaci se považuje pokles jejich účinnosti. Prizmatem našich úvah: není důležité, zda se přikloníme ke vzorci o 10 % po uplynutí 10 let provozu, anebo 20 % po uplynutí cca 25 let. Naše úvahy zaměřme pouze na nerudovské „Kam s nimi?“. Patrně nejlevnější, ale věcně nejprimitivnější řešení by bylo je kupit na skládkách. To však při přísné skládkovací legislativě EU už možné nebude. Slibněji proto vycházejí záměry maximálně je recyklovat. Solární panel je vlastně pozoruhodná materiálová pokladnička: zohlednit nelze jenom sklo a hliníkový rám. Optimistické verze operují s 95–97 % objemu všech recyklovatelných materiálů. Pesimistické zhruba se 2/3 vyřazované masy. Když byl v roce 2009 v EU vytvořen Systém recyklace EPIA, jenž měl fungovat na dobrovolné bázi, politici i ekologové to považovali za krok správným směrem. Čas ukázal, že krapet naivní. Po sedmi letech už původní odběrové kalkulace (minimálně 65 % fotovoltaických panelů instalovaných v Evropě od roku 1990 a následná recyklace cca 85 % materiálů) nedostačují. Objemy výroby, instalací i následné likvidace panelů se dynamicky zvětšují. EPIA už nepostihuje celý objem vyřazované solární techniky. Pokud nedokážeme zrecyklovat vyřazované panely, které v Evropě navíc nebudeme moci ani ekologicky skládkovat, pak bychom se měli co nejdříve oprostit i od rádoby ekonomických řešení v podobě jejich darování do rozvojových zemí. Byl by to neetický danajský dar s řadou hrozivých ekologických dopadů. Solární techniku jsme dokázali řadu let exploatovat lokálně. Lokálně musíme zvládnout i její likvidaci. A nemusíme se přitom řídit pouze ekologickými aspekty. Vyřazování solární techniky v místech jejího užití může účinně napomoci místnímu průmyslu a vytvořit tolik potřebná pracovní místa. Termíny „byznys“ a „ekologie“ řada novinářů nezřídka používá jako verbální protiklady. Z pohledu vyřazované fotovoltaické a fototermické techniky by se měli od tohoto schematického přístupu oprostit. Ekonomičtí experti hovoří o likvidaci a recyklaci panelů nikoliv jako o standardním byznysu, ale už jako o velice atraktivním, jenž v budoucnu umožní cílevědomě vyhledávat a rozvíjet jak národní, tak nadnárodní recyklační společnosti. Nesmí nás přitom zmást, že se zatím celkové množství fotovoltaického odpadu v Evropě odhaduje na 3 500– 3 800 t. Už na konci nynější dekády by to mohl být 10násobek této masy a v půli XXI. století se budeme muset ekologicky a ekonomicky postarat až o 80 mil. t tohoto cenného odpadu. A hodnota trhu recyklujícího solární techniku? Podle střídmých odhadů přesáhne sumu 15 mld. USD. Likvidační a recyklační procesy neminou ani ČR Do rozvoje fotovoltaiky a fototermiky se aktivně zapojila rovněž ČR. Je tudíž logické, že si budeme muset umět poradit i s jejich ekonomicky a ekologicky akceptovatelnou likvidací, resp. recyklací. Podobně jako byl před časem zřízen tzv. jaderný palivový účet, na nějž producenti jaderné energie ukládají pravidelné příspěvky na budoucí zahlazení svých aktivit, zejména pro vybudování a chod hlubinných dlouhodobých úložišť vyhořelého jaderného paliva, vláda zavázala myslet „na zadní kolečka“ i provozovatele solárních panelů. Od roku 2012 musejí platit příspěvek na budoucí likvidaci své techniky. Byl stanoven na 8,50 Kč/kg. Po zavedení závazného přepočítávacího koeficientu mezi výkonem a hmotností panelu se navýšil až na 11 Kč/kg. Bylo to třikrát více, než činil zavedený celoevropský systém recyklace solárních panelů. Vystačíme s ním i po roce 2020? Je pochopitelné, že výrobní, montážní i provozovatelské subjekty budou proti. Na druhé straně skutečný solární boom (technický a technologický) nás (s nástupem smart energetiky, lokálních forem výroby čisté energie a tepla, s nástupem velkokapacitní akumulace energie) teprve čeká. Budeme produkovat, instalovat a časem také likvidovat ještě větší kvanta solární techniky. Naše děti a vnukové se s velkou pravděpodobností oprostí od její I. panelové etapy a přejdou ke konstrukčně i provozně vyšším a účinnějším modelům: k solárním fasádovým systémům, k solárním koncentrátorům apod. Obrázek polí pokrytých nikoliv zelenými plodinami, ale modrými panely, který některé z nás dneska plní hrdostí, se může stát v učebnicích dějepisu našich dětí a vnuků důkazem technické omezenosti a plýtvání generace jejich otců a dědů. Zvláště pokud ještě za našeho života nedokážeme položit technicky, ekonomicky a ekologicky akceptovatelné základy pro jejich komplexní likvidaci a recyklaci. /uai/