Za několik málo dní se rozzáří vánoční stromky a my vkročíme do nového roku 2017. Ohlédneme se také nazpět. Za naším životem a prací v končícím roce. A nepochybně dojde i na řadu předsevzetí. V rámci rodin, firem, jednotlivých odvětví i státu. Bilancovat vrcholící rok 2016 budou rovněž energetici. Některé trendy a významné události stojí za krátké připomenutí i na stránkách našeho časopisu. Klimatická dohoda Stěžejním procesem, který má navíc mnohooborový přesah, je nesporně realizace dokumentů z pařížské XXI. mezinárodní konference OSN o klimatu. Strategická dohoda byla podepsána na sklonku roku 2015 a v platnost oficiálně vstoupila 4. listopadu 2016; krátce poté, co ji ratifikovalo 55 smluvních stran Rámcové úmluvy OSN, jejichž souhrnný podíl na globálních emisích skleníkových plynů dosahuje 55 %. Pařížská dohoda upravuje mezinárodní rámec ochrany klimatu po roce 2020, kdy nahradí svého předchůdce – Kjótský protokol. Připomeňme si důležitý moment: dohoda přináší změnu i v tom, že si všechny státy bez rozdílu (tedy rozvinuté i rozvojové) musí stanovit konkrétní příspěvek ke snižování emisí skleníkových plynů a tento příspěvek naplnit. ČR se (společně s EU a jejími členskými státy) zavázala snížit emise skleníkových plynů o 40 % do roku 2030 (v porovnání s rokem 1990). „Již v roce 2014 jsme dosáhli snížení emisí skleníkových plynů o 37 % v porovnání s rokem 1990, takže o naplnění cílů nemusíme mít obavy. To ale neznamená, že bychom se neměli snažit o další úspory emisí skleníkových plynů. Zvláště když změna přístupu přináší mnohé ekonomické úspory a posiluje ochranu životního prostředí,“ upozornil ministr životního prostředí ČR Richard Brabec. Všechny státy musí podle dohody rovněž připravit dlouhodobé strategie nízkoemisního rozvoje a strategie pro adaptaci vůči negativním dopadům změny klimatu. Ministerstvo životního prostředí v letošním roce zpracovalo Politiku ochrany klimatu v ČR. Ta nyní prochází procesem posouzení vlivů koncepce na životní prostředí. Na vládu se k finálnímu schválení dostane patrně v březnu 2017. Politika definuje zásadní opatření s největším potenciálem pro snižování emisí skleníkových plynů v jednotlivých sektorech ekonomiky, jakými jsou energetika a konečná spotřeba energie, průmysl, doprava, zemědělství a lesnictví, odpadové hospodářství. Coby příklad opatření lze uvést realizaci programů energetických úspor v budovách, nebo postupné snižování objemu skládkování odpadů a vyšší míru třídění a recyklace. Kabinet už schválil Strategii přizpůsobení se změně klimatu v podmínkách ČR (tzv. „Adaptační strategie ČR“) z dílny MŽP. To předloží rovněž Národní akční plán adaptace na změnu klimatu, který zahrne na 400 úkolů, které bude muset ČR realizovat do roku 2020. Přijde doba jaderná, anebo vodíková? Nejenom průmyslově rozvinuté země s tenčícími se zásobami fosilních energetických surovin, ale i řada rozvojových, jimž chybějí základní energetické vstupy vůbec, intenzivně zkoumají, čím a jak je substituovat. Masa dekarbonizačních úvah se v posledních dvou dekádách soustředila dílem na další rozvoj jaderné energetiky a dílem na exploataci tzv. zelené energie. Nikdo nezpochybňuje, že obě tyto progresivní formy, jak vyvést současnou ekologicky a zdravotně již neakceptovatelnou energetiku na bázi fosilních paliv, jsou krokem vpřed. Přírodní katastrofa, která postihla v roce 2011 japonské východní pobřeží a mj. způsobila katastrofu JE Fukušima, však ve světě vyvolala (vedle logických obav o bezpečnost lidí) také vlnu politicky a ekonomicky motivovaného odklonu od jádra a hypertrofizace různých alternativních zdrojů s řadou negativních dopadů na ekonomiky států, firem i domácností. ČR, resp. její střídající se politické garnitury, tento (snad jen dočasný) odklon od jádra ustála. Česká veřejnost, která využívá jadernou energetiku přes 30 let, jí nadále věří. Česká vláda i parlament přijaly a v rámci evropských struktur obhájily řadu záměrů a norem, jak ji dále rozvíjet. Jenže po pozitivních proklamacích nenásledovaly (ani v roce 2016) exaktní kroky k projekci a výstavbě nových reaktorů v ČR. Na rozdíl od Velké Británie, Francie, Finska či Maďarska, abychom problém řešili pouze optikou členských států EU. Politici a investoři nejčastěji argumentují turbulencí cen energie a paliv na světových trzích, nezavršenou strukturalizací evropského energetického trhu, pomalým rozvojem tzv. Evropské energetické unie atd. Česká jaderná energetika vlivem řady odstávek jaderných bloků v Dukovanech i Temelíně nemá letos za sebou šťastný rok. Na vině však nejsou základní principy této čisté energetiky, nýbrž nekvalitní práce některých subjektů okolo ní. Za první slibnější náznak změn odborníci považují letošní žádost ČEZu o EIA. Skeptici varují: jsme teprve na samotném startu byrokratické spirály. Než se podaří shromáždit a projednat veškerou nezbytnou dokumentaci, než se vyhlásí nové mezinárodní výběrové řízení, než se zajistí spolehlivé financování projektu za stovky miliard korun a než se lžíce bagrů poprvé zaboří do dukovanské a temelínské hlíny, uplynou ještě dlouhé roky. Neměla by ČR tuto etapu raději přeskočit a využít současné období relativního dostatku (a dokonce i masivního exportu) elektřiny k rozvoji vývojově perspektivnější vodíkové energetiky? Nejedná se o doporučení ze sféry science fiction. Určitě ne pro naši vědecko- výzkumnou bázi. V ÚJV Řež se rozběhla řada zajímavých experimentů. V ČR byla založena Česká vodíková technologická platforma HYTEP analyzující vhodné vodíkové technologie a jejich ekonomicky i technicky uchopitelnou aplikaci. Společně s partnery z tzv. Visegrádské skupiny se tuzemské laboratoře zapojily do startujících vodíkových iniciativ v rámci EU. Nikdo nepřeceňuje reálné možnosti vodíkové energetiky v rámci národního energetického mixu. Na druhé straně: ve vodíkové energetice máme zdárně našlápnuto. Éru masové exploatace vodíku experti datují od 40. let XXI. století. Bude záležet na nás samotných, zda dokážeme rýsující se šance využít, anebo je promarníme. Non olet? Moudré přísloví z dob antického Říma se přímo podbízí při charakterizaci dalšího významného energetického a teplárenského problému roku 2016: co si počít s energetickou a termickou exploatací dále již nerecyklovatelného odpadu? Ve výrobě, v terciární sféře i přímo ve svých domácnostech ho produkujeme doslova pyramidy. Zatímco průmyslový, biologický nebo speciální nebezpečný odpad zvládáme v celém řetězci od jeho vzniku přes efektivní utilizaci až po finální likvidaci na solidní evropské úrovni, co se týká komunálního odpadu, tam (ať se nám to líbí, či nikoliv) k evropské špičce nepatříme. Produkujeme ho více než 0,5 t na občana a rok a vytřídit dokážeme sotva polovinu. Řada představitelů regionálního byznysu a správní exekutivy se nadále drží nejprimitivnějšího řešení: skládkovat jej. O špičkové pozice ve skládkování odpadu však není co stát. Už dávno není dokladem ekologické vyspělosti či šetrnosti té které země. Spíše důkazem plýtvání ještě recyklovatelných surovin, zdrojem zdravotních a ekologických rizik, a nikoliv naposledy, výrazem energetického a teplárenského povýšenectví. Pravda, i v této sféře se už letos začalo blýskat na lepší časy. Politici přijali řadu nových norem a opatření k efektivnějšímu nakládaní s odpady. Obce rozvinuly řadu organizačních opatření, jak motivovat občany a firmy k lepšímu zacházení s odpadem, ale… počet technicky vyspělých spaloven odpadu v této zemi vzrůstá (např. ve srovnání s německy hovořícími sousedy nebo se skandinávskými státy) jen povlovně. Pokud se některá obec či město rozhodnout projektové a stavební martýrium podstoupit, je to vyčerpávající běh na dlouhou trať. Nemálo důkazů o tom by mohli přinést radní z Plzně, z Pardubic, Karviné, Havířova aj. Když jsme letos na stránkách našeho časopisu informovali o technicky zatím nejsofistikovanější novince, jak energeticky fruktifikovat dále již nerecyklovatelný odpad – o jeho plazmovém zplyňování –, spektrum reakcí bylo široké: od nadšené adorace tohoto návrhu přes řadu obav („Nebude to zbytečně drahé?“) až po jeho venkovanské zatracování („Proč píšete o nečeském řešení?“). Můžeme nadále plamenně diskutovat. Můžeme vršit další návrhy. Řešení energetické a termické exploatace odpadu však už odkládat nemůžeme. Skládkové STOP se krutě blíží. Nedotknutelnost domácích kotelen? Největšími znečišťovateli ovzduší jsou doprava, velká energetika (celoročně) a domácí kotelny (sezónně). Stát letos přijal a postupně zabezpečuje řadu nástrojů a opatření pro řešení této neuspokojivé situace. Jedním z nich je velkorysý dotační program pro výměnu zastaralé již nevyhovující topné techniky pro individuální výrobu tepla, tzv. kotlíkové dotace. Pokud stát nabízí veřejné prostředky na nákup a montáž nových kotlů a tepelných čerpadel, logicky jej musí zajímat, zda a jak jsou využívány. S péčí správného (a dlužno dodat i velmi citlivě postupujícího) hospodáře chce dohlédnout, že někteří filutové nebudou nadále spalovat vše, co jim padne do rukou. Systém zákazů prodeje zastaralých kotlů proto doplnil adekvátním kontrolním a sankčním programem. Ano, v demokratické společnosti třeba dbát o práva občanů. Přitom však nelze účelově zapomínat, že jedním z rozhodujících lidských práv je právo na zdraví. A pokud je některá nesvědomitá firma nebo osoba porušují (např. tvrdošíjným používáním nevyhovující techniky nebo spalováním nevhodného materiálu), pak musí být (po složité proceduře) takové počínání zkontrolováno, doloženo a dotyčný subjekt volán k odpovědnému chování. Vůči sobě i svému okolí. Srdcelomné apely z některých parlamentních lavic o „hrubém porušování soukromí“ jsou možná výnosný předvolební tah. Pokud by se prosadily, ve svých důsledcích by představovaly krok nazpět. Jaký bude energetický a teplárenský rok 2017? Věřme, že úspěšnější než jeho předchůdce. /uai/