Břidlicový plyn je tématem článků v odborných i běžných médiích už po několik let, a to se střídavou intenzitou. V poslední době se kadence zvýšila v souvislosti s krizí na Ukrajině, resp. s ukrajinsko-ruským konfliktem. Jak známo, prochází územím Ukrajiny potrubní trasa, jíž se přepravuje z těžebních polí v Rusku zemní plyn, a jeho odběratelem je jednak tato země sama, jednak státy na západ od ní ve střední a západní Evropě. Ing . Stanislav Kahuda
Z minulých let víme, že tento zdroj energie pro ČR a další evropské země je dost nejistý, Ukrajinu z toho ostatně nevyjímaje. Při každém politickém napětí anebo třeba jen neshody kolem ceny plynu na příští období či opoždění plateb za minulé období ze strany Ukrajiny – za to vše následuje ze strany Ruska buď omezení dodávek plynu anebo hrozba, že jí dodávky budou úplně zastaveny. Tyto rozpory mezi dvěma východoevropskými státy by se sice neměly dotknout odběratelů ruského plynu ve střední a západní Evropě, ale praxe je bohužel jiná. Když Ukrajinci nedostávají plyn sami, odeberou si jej z potrubí, jež vede přes jejich území na západ, anebo tím alespoň pohrozí, snad proto, aby získali na západě aspoň politickou podporu pro své jednání s Rusy. Rusové zase občas omezení dodávek plynu vysvětlují příležitostně tím, že na plynovodu je nutno provést údržbu, že se vyskytly technické potíže na těžebních polích atp. Takováto situace trvá už několik let, a vyvolává pochopitelně nejistotu u odběratelů zemního plynu ve střední a západní Evropě, ČR nevyjímaje. Hlasy, které požadují větší diverzifikaci zdrojů, z nichž Evropa na západ od bývalého Sovětského svazu odebírá zemní plyn, jsou stále silnější. Záměrem omezit odběry zemního plynu z Ruska se netají většina zemí EU. Nordstream I když nejde o to, že by všechny státy EU táhly ve všem za jeden provaz. Důkazem může být plynovod Nordstream, který vede po dně Baltského moře z okolí Petrohradu na východní pobřeží Německa. SRN svou účast na stavbě a provozování tohoto produktovodu vysvětluje tím, že její potřeba a spotřeba zemního plynu je obrovská a že dodávky z jejích vlastních ložisek v Severním moři ji nemohou pokrýt. Kladnou stránkou tohoto již fungujícího zdroje je to, že je napojen na síť evropských plynovodů, které zásobují uživatele plynem i z jiných zdrojů, a v poslední době se ukazuje jako výhoda i to, že se Nordstream pochopitelně vyhýbá území Ukrajiny. Proti Nordstreamu před časem samozřejmě vehementně protestovalo Polsko, protože když byl tento podmořský produktovod zprovozněn, omezila se přeprava plynu z Ruska suchozemským plynovodem přes jeho území, a Polsko tak přišlo o velký díl tranzitních poplatků, jež za plyn protékající jeho teritoriem dostává. To je situace, která se v době válečných konfliktů označuje jako tzv. kolaterální škoda – podobně jako když armáda po těžkém boji osvobodí město, ale přitom se zničí historická radnice či katedrála. EU a břidličný plyn V zásadě nicméně obecná snaha omezit závislost na zemním plynu (a samozřejmě i ropě) z Ruska v západní a střední Evropě trvá, a EU je vystavena stále ostřejší kritice za to, že v minulém desetiletí neudělala nic zásadního pro to, aby se tato závislost výrazněji snížila. Letos v březnu o těchto otázkách jednala Evropská rada, která vyzvala k tomu, aby se napříště více než dosud využívaly vlastní energetické zdroje členských zemí EU. Přitom byla posuzována i otázka břidlicového plynu (tj. zemního plynu vyskytujícího se pod zemí v břidličných vrstvách) a metody jeho dobývání, tzv. frackingu. Evropská rada samozřejmě nebyla prvním grémiem, které zvažovalo otázku, zda a do jaké míry je možné a vhodné v zemích EU rozvíjet těžbu břidličného plynu jakožto energetického zdroje, který by (zčásti) mohl nahradit klasický zemní plyn a ropu. Břidličný plyn si získal už před několika lety velkou publicitu poté, co se jeho těžba rozvinula v USA, a poté, co se díky němu tato velmoc stala z velkého dovozce zemního plynu zakrátko jeho vývozcem. Břidlicový plyn je ve Spojených státech označován za „Game Changer“, tedy za faktor, který zásadně změnil pravidla trhu s energií v zemi a který z prohrávajícího hráče učinil naopak vítěze. V důsledku toho se břidlicový plyn ve zkapalněné podobě začal vyvážet z USA i do světa. Také v západní Evropě se urychleně budují přístavní kapacity, jež budou schopny přijímat a přečerpávat tento plyn do suchozemských potrubí. Hlavní však mají být vlastní zásoby břidličného plynu v zemích EU. Jejich rozsah se odhaduje na cca 17 bilionů krychlových metrů. Velký zastánce břidličného plynu Velikým zastáncem, plédujícím pro co nejrychlejší expanzi těžby břidličného plynu v Evropě, je pan Frank Umbach, což je Associate Director v Evropském centru pro bezpečnost energií a zdrojů (EUCERS) při King’s College v Londýně. Tento manažer působí jako poradce pro energetickou bezpečnost a pracuje na zakázkách firem, vlád a mezinárodních organizací. Umbach uvádí, že v roce 2012 činila těžba (resp. produkce) zemního plynu v Evropské unii 287 miliard krychlových metrů, avšak jeho spotřeba byla 483 miliard m3. To znamená, že téměř dvě stovky miliard kubíků zemního plynu je zapotřebí získávat ze zdrojů mimo EU. Z toho 130 miliard m3 připadá na Ruskou federaci (v roce 2013). Čili většina plynu přichází, resp. musí být odebírána odtamtud, a to plynovodem suchozemským, anebo vedeným po dně Baltu. Kdyby se však podařilo významně rozvinout těžbu břidlicového plynu v zemích EU, hlásá Umbach, znamenalo by to, že by se závislost na dovozu ruského zemního plynu citelně snížila. Kvůli příčinám rázu technického, právního, demografického a politického by sice v Evropě nemohlo jít o tak rychlý vzestup těžby břidličného plynu a frackingu jako v USA, takže by šlo o záležitost vyžadující si několik desetiletí, ale i tak by se redukce závislosti na ruském zdroji energie vyplatila. Pan Umbach počítá s tím, že už v roce 2020 by se dodávky zemního plynu z Ruska do EU mohly omezit až o jednu čtvrtinu. Kolem roku 2030 by podle jeho propočtů mohla těžba břidličného plynu v EU dosáhnout 70 miliard kubíků. Rozvoj této těžby by samozřejmě podle jeho vizí měl multiplikační efekt, přispěl by k rozvoji mnoha souvisejících a navazujících průmyslových oborů. Technický rozvoj přístavů připravujících se na přijímání cisternových lodí přepravujících zkapalněný břidličný plyn je prý zatím pouze začátek velké průmyslové transformace. Samozřejmě by zvýšil ukazatele zaměstnanosti. Umbach argumentuje mj. tím, že rozmach frackingu v USA tam dal vzniknout 2,2 milionům nových pracovních míst, takže se de facto stal jedním z faktorů, jež přispěly k tomu, že v Americe byla překonána hospodářská krize trvající několik let. Umbach si představuje, že už v nejbližších letech by započetí těžby břidličného plynu v zemích EU přineslo aspoň jeden milion nových pracovních míst. Ekologické aspekty Umbach vystupuje jako přesvědčený, důsledný a pro věc zaujatý lobbista břidličného plynu a frackingu. Jako takový mnohé kritiky a námitky oponentů buď nepřipouští, anebo je bagatelizuje. Uznává sice, že na většině evropského světadílu jsou ve srovnání s teritoriem USA odlišné geologické a geofyzikální podmínky, a že už kvůli nim by těžba byla technicky náročnější a dražší než na pláních amerického Středozápadu, ale podle něho by takto získaný plyn byl pořád levnější než plyn dopravovaný do Evropy ze Sibiře. Pokud jde o to, že vzhledem k hustému osídlení západní a střední Evropy by bylo obtížné najít místa, kde by se dalo těžit, je toho názoru, že taková místa přece jenom najít lze a že by se takto mohla provést industrializace i těch oblastí ve vyspělých zemích, které jsou zatím hospodářsky nedostatečně využívány. Pokud jde o ryze ekologickou stránku věci, argumentuje Umbach tvrzením, že když se na otevřeném prostranství spaluje břidličný plyn, vzniká při tom méně CO2 než když se spaluje uhlí. Skutečnost, že v důsledku těžby břidličného plynu došlo v USA k sesuvům půdy a k seizmickým poruchám (např. ve státě Utah), relativizuje Umbach poukazem na to, že nejde o závažnější jevy než ty, k nimž běžně dochází v oblastech, kde se dobývá uhlí. V ČR jsou to případy poklesů půdy až o několik desítek metrů anebo propady celých částí osad a zřícení budov např. na Karvinsku. Dříve využívaná a zdevastovaná místa těžby uhlí jsou na mnoha místech v Evropě rekultivována (např. v Porúří anebo u nás v okolí Mostu), což se ale o místech břidličného boomu v Americe říci nedá, a o tomto aspektu věci se Umbach vůbec nezmiňuje. Redukce skleníkových plynů? Frank Umbach dochází k názoru, že vezmou- -li se v úvahu všechna rizika, která pro životní prostředí mohou vyplývat z těžby břidličného plynu v Evropě a z dopravy tohoto plynu do evropských přístavů z Ameriky, a porovnají-li se s reálným znečištěním životního prostředí, které v současné době přináší doprava zemního plynu produktovou z Ruska a celá infrastruktura s tím spojená, je možno počítat se dokonce se zkvalitněním životního prostředí v Evropě, protože se podaří objem tzv. skleníkových plynů během přibližně desítky let zredukovat o 10 až 30 %. Co se k tomuto dá dodat? Snad jen ono biblické „Kdo můžeš věřit, věř!“ S panem Umbachem se nicméně můžeme shodnout v tom, že přetrvávající silná energetická závislost naší země a Evropy vůbec na veliké zemi na východ od nás není dobrá a že je nutno s tím něco dělat, i když břidličný plyn zřejmě nebude tím nejlepším řešením.