Zašlá třpytivá krása Hnutím osudu jsem se před nedávnem přestěhovala i s rodinou do jihozápadních Čech, téměř do podhůří Šumavy. Přistoupila jsem k tomu zodpovědně a začala se studiem nejen současnosti, ale i historie tohoto kraje. Díky tomu jsem se dostala i k početné literatuře věnované „zmizelé Šumavě“. A tím samozřejmě k příběhům zaniklých sklářských hutí. Ač Středočeši, před tím jsme dlouhá léta jezdili na chalupu naopak do severních Čech, do podhůří Jizerských hor, jejichž historie, a díkybohu částečně i současnost, jsou neodmyslitelně spjaty se sklářským průmyslem. Staří skláři a jejich pohnuté životní osudy mě tedy provázejí celým životem a snad díky tomu je SPECIÁL tohoto vydání jedním z mých nejoblíbenějších. Historie sklářství u nás až děsivě dokonale odráží všechny socio-politické změny, ke kterým u nás došlo za posledních, řekněme, 150 let. Ti, kdo vyráběli zrcadla, se sami stali zrcadlem nejen doby, ale i nás samých. Ručně foukané a broušené sklo se rodilo v tvrdém prostředí hor, které poskytovaly dostatek vody a dřeva. Na místech tak nehostinných, že by tam stěží chtěl někdo dobrovolně žít, povstaly vzkvétající vesnice, ze kterých odcházelo zboží, jež nemělo ve světě obdoby. S českým sklem se ve své době mohlo měřit snad jen sklo benátské. Takové sklo mělo velkou cenu a dostalo se do domácností jen těch nejbohatších. Kdo ví, jak by pokračoval osud českých sklářských hutí, kdyby do něj tragicky nezasáhla II. světová válka a po ní pád železné opony. Ruku v ruce s likvidací českého pohraničí došlo k devastaci českého sklářství. Kdyby ale žádná válka nebyla a ani nedošlo k uzavření hranic, co by se asi dělo dál? Pravděpodobně to, co ve všech ostatních případech. S příchodem nových technologií by se sklářská výroba přesunula do nížin a do velkých továren. Lidé by odešli z hor do měst. Ti, kteří by měli štěstí a dostali práci v továrnách, by vyměnili píšťalu a ruční brusku za obsluhu stroje. Ti ostatní by byli nezaměstnaní a žili ve městech v bídě a bez jakékoliv naděje na lepší život. Tak se to nakonec i v podstatě stalo, jenom těch přesunů nebylo tolik, poněvadž velká část z pohraničních sklářů jeden či druhý režim nepřežila. Další „morovou ránou“ pro sklářský průmysl bylo masové rozšíření plastů, které začaly sklo nahrazovat. A to, které zůstalo, zdevalvovala levná výroba v Asii či v Rumunsku. Sklo se navíc z našich domácností stále více vytrácí. Náš rychlý a úsporný životní styl vyžaduje praktické věci, které však musejí splňovat módní trendy. Peníze raději utrácíme za drahou elektroniku, ale nevadí nám stolovat s levným nádobím z obchodních řetězců. Nakonec vlastně ani moc nestolujeme, protože na to nemáme čas. Málokdo z nás je ještě ochoten pracovat rukama. Dnešní svět již nemá se světem starých českých sklářů téměř nic společného, a přitom uběhlo jen pár desítek let. Jsem ráda, že mám doma staré broušené vázy a mísy po babičce, a jsem si jista, že je za designové výrobky v barvách letošní sezóny určitě nevyměním. Andrea Cejnarová šéfredaktorka andrea.cejnarova@bmczech.cz