Milí čtenáři,
když jsme vloni na podzim připravovali ediční plán časopisu TECHNIK na tento rok a kolega přišel s nápadem zařadit mezi hlavní témata metalurgii, v prvním okamžiku jsem se zarazila. Moje bezprostřední reakce byla: „Co tam budeme psát, když o metalurgii nic nevíme?“ Pak jsem ale začala přemýšlet nad tím, PROČ o ní nic nevíme. Odpověď je jednoduchá: protože se o ni příliš nezajímáme a píšeme o ní jen tak občas v Technickém týdeníku v rámci pravidelné rubriky věnované energetice. Stejnou, ne-li horší bilanci ale nalezneme, pokud se rozhlédneme po ostatních všeobecně technických časopisech. Tam metalurgii ani těžký průmysl v podstatě nenajdeme. Vyrostla jsem v Ostravě, a to v době, kdy byla nazývána „ocelovým srdcem Československa“, a proto mám ke všemu, co souvisí s hutěmi, tak trochu osobní a nostalgický vztah. Netrpělivě jsem proto čekala, až kolegové, kteří jsou na tom se znalostmi v tomto oboru mnohem lépe než já, Speciál zpracují a já si ho přečtu. Ještě než jsem ho dostala do ruky, běžela mi v hlavě řada myšlenek, o kterých jsem si říkala, že bych je mohla napsat do úvodníku. Jaké ale pak bylo moje překvapení, když jsem úplně stejná slova nalezla v úvodu Michala Tuháčka. Tím to ale neskončilo. Před pár dny jsem měla možnost zúčastnit se diskuse v úzkém kruhu s předsedou představenstva Moravia Steel Petrem Popelářem a on v prvních pěti minutách zopakoval v zásadě podobná slova: Je velká škoda a byla to až osudová chyba, že v prvních porevolučních letech bylo celé hutnictví ocejchováno jako „zastaralý nemoderní obor, navíc energeticky vysoce náročný a neekologický,“ kterému by se Česká republika tudíž neměla věnovat. To, že je Česká republika malou ekonomikou výrazně orientovanou na export a že její jedinou cestou, jak obstát ve světové konkurenci, je vysoká přidaná hodnota a know-how, nikdo nezpochybňuje. Slogany typu „Nebudeme montovnou pro vyspělou Evropu“ dobře znějí, strhnou masy a také jsou bezesporu pravdivé. Každá „pravda“ se ale může stát pastí a záhubou, pokud se přežene do extrému. A obávám se, že přesně toto se u nás děje. Abychom bezezbytku naplnili vizi naší republiky jako inkubátoru geniálních mozků a rodiště inovací a pokroku, nastavěli jsme si tady desítky různých výzkumných a vývojových center, ve kterých jen za posledních pár let vznikly tisíce volných pracovních míst. Všechny, pochopitelně, z prostředků Evropské unie a z různých jiných dotací. Nad „prací rukama“ jsme začali ohrnovat nos a nechali jsme se opít představou, že nám finanční prostředky na dotování těchto extrémně finančně náročných podniků potečou navždy. Nechci být špatným prorokem, ale obávám se, že tomu tak nebude. Ve všech těch honosných výzkumných institucích už teď nemá kdo pracovat a zcela vážně se řeší, co s nimi bude dál, až se za „cizí peníze“ dostavějí a dárce peněz, ať už je to kdokoliv, bude právem očekávat, že budou nejen soběstačná, ale ideálně i zisková. To, co bylo u nás tradičně ziskové po desetiletí (hutnictví je toho zářným příkladem), jsme téměř zlikvidovali a raději dovážíme nekvalitní ocel z Číny. A to nemluvím o tisících pracovních míst, která zanikla. Ta nová, která vznikají dnes, jsou pro většinu lidí doslova k ničemu. Že to celé nedává smysl, je evidentní. Zcela evidentní ale také je, že to naši vládu příliš nezajímá – ani současnou, ani žádnou z dlouhé řady těch minulých. Její zájem se totiž výlučně soustředí na „tady a teď a co nejvíc“, a dlouhodobé vize, strategie a plánování jí těžce unikají. Letmé porovnání statistických dat z oboru metalurgie mezi minulostí a současností je toho jasným důkazem, který netřeba dále komentovat. Andrea Cejnarová šéfredaktorka andrea.cejnarova@bmczech.cz