téměř všude, kam v těchto dnech člověk zavítá, slyší o Průmyslu 4.0 a o tom, jak bude náš svět vypadat za pár let. (Něco málo se o tom můžete dočíst v reportáži z konference SOLIDWORKS World 2015 na str. 12 v tomto čísle časopisu TECHNIK a podrobněji pak v jeho příštím vydání.) Většinou je to celé podáváno pevným a radostným hlasem s dovětkem, že máme velké štěstí, že žijeme v této převratné době a můžeme být svědky všech těchto úžasných změn. Já osobně tento entusiasmus nesdílím, ale na tom vůbec nezáleží. Většina těchto avizovaných změn skutečně přijde, ať si to přejeme, nebo ne, a možná, že je opravdu lepší a bezpečnější stavět se k nim pozitivně. Jisté je ale také to, že tento „nový svět“ bude vyžadovat „nové lidi“. V první fázi to budou (a již jsou) ti, kteří budou schopni všechny tyto převratné technologické novinky, jak se říká, stíhat, a nejen to – budou schopni s nimi aktivně pracovat, dále je rozvíjet a vymýšlet další. Nu a pak přijde generace lidí, kteří se v tomto prostředí již narodí a bude pro ně naprosto přirozené. Ti první už jsou někteří na světě a žijí mezi námi nebo se velmi brzy narodí. Těm je potřeba pomoci nejen kvalitním vzděláním, ale také posilováním osobnosti, aby tento náročný přechod zvládli. Jací budou ti druzí a co budou potřebovat, těžko říct. To už ale nebude náš problém, nýbrž problém našich dětí a vnuků. Kromě kompletní změny životního stylu nutně dojde i k podstatné transformaci vzdělávacího systému. To, že naše současné školství zaostává za turbulentně se měnícím prostředím, je evidentní už dnes. Problémy v tomto sektoru jsou veliké (problematice technického školství je věnován Speciál zařazený uprostřed tohoto vydání) a jejich řešení zdaleka není o množství peněz, jak se nám někteří snaží namluvit. Zatímco dříve stačilo měnit školské osnovy a vzdělávací koncepty jednou za několik desítek let, dnes je potřeba mnohem větší pružnosti. To, co se řešilo jako zásadní „problém“ v době, kdy jsem chodila na základní školu já – zda učit množiny, anebo ne –, se dnes už jeví jako úplná malichernost. V současnosti je nutné učit nejenom jiné věci, než jaké plní z velké části školní učebnice již více než 50 let, ale také začít učit JINAK. A rovněž se hluboce zamyslet nad počty jednotlivých typů škol v daných regionech. To ale vyžaduje vytvoření centrálně řízené koncepce vzdělávání – od mateřských škol až po školy vysoké –, jednotný postup a především pevnou a dlouhodobou vizi. Nabídku a kapacitu určitých škol, včetně jejich osnov, by měli vytvářet nejen zkušení pedagogové, ale také lidé, kteří dokážou dohlédnout o pár let dopředu. Jen tak budou z našich škol vycházet absolventi, kteří najdou dobré uplatnění na aktuálním trhu práce, a z druhé strany – nově vznikající podniky, obory a činnosti nebudou mít problém najít vhodné pracovníky. Bohužel vidíme, že už v současnosti toto nefunguje, a přitom dnešní doba se pořád ještě dost podobá té, která tu byla před 10 či 20 lety. Pokud ale bude vše pokračovat takovým tempem jako dosud, tak budeme mít za pár let skutečně obrovský problém. Nebylo by na čase s tím už konečně začít něco pořádného dělat?
Andrea Cejnarová, šéfredaktorka