Svaz průmyslu a dopravy ČR počátkem ledna vyhlásil komplexní celoroční kampaň Rok průmyslu a technického vzdělávání. „Co k tomu jeho členské subjekty přimělo?“ zeptali jsme se generální ředitelky SPD ČR Ing. Dagmar Kuchtové: Je zapotřebí si uvědomit, že Česká republika je v EU zemí s nejvyšším podílem průmyslu. Tvoří více než 30 % českého hrubého domácího produktu. Společně s dopravou je to téměř 40 %. Zaměstnává zhruba 30 % práceschopného obyvatelstva v ČR. Logicky je poptávka po pracovnících z technických oborů (ať už jde o učně bez maturity, s maturitou, či o absolventy technických vysokých škol) mnohem vyšší než jinde. Problém je v tom, že vzdělávací systém se za poslední čtvrt století ubírá jiným směrem, než jak potřebují zaměstnavatelé. Živelnost trhu nic nevyřešila. K tomu máme před sebou tikající bombu: dochází ke generační výměně techniků odcházejících do důchodu, kteří nejsou nahrazováni. Jsme na spodní části demografické křivky, kdy ve třídách chybí 20, 30 tisíc dětí. Navíc se průmysl postupně zotavuje z ekonomické recese a poptávka po lidech ve firmách stoupá. Ani naše imigrační politika dlouhodobě nenapomáhá tomu, abychom dokázali mírnit akutní nedostatek kvalifikovaných pracovních sil. Takže problém je u nás plošný, chronický a mnohým firmám omezuje jejich potenciální zakázky. Jaké cíle Vaše kampaň sleduje? Pro koho budou jednotlivé akce určeny dominantně? Jedním z hlavních cílů kampaně je změnit vnímání průmyslu coby faktoru rozvoje a chápání technického školství jako vysoce perspektivního oboru studia. Předpokladem je, aby se do kampaně zapojilo co nejvíce našich členských i nečlenských svazů a firem a škol. Osobní záštitu kampani poskytl premiér, ministři školství, průmyslu a obchodu, práce a sociálních věcí a kultury. Rozvíjí se spolupráce s kraji. Máme již řadu partnerů, např. Českou spořitelnu, Technologickou agenturu, Škodu Auto. Jednou z cílových skupin jsou totiž stakeholdeři, kteří rozhodují o podobě vzdělávacího systému. Tou neméně důležitou je veřejnost, pedagogové, rodiče a mládež. Dnešní mladá generace se díky dynamickému rozvoji informačních technologií a snadno dostupným zdrojům nejrůznějších informací v mnohém odlišuje od svých předchůdkyň. Přesto ji široké možnosti seberealizace v průmyslu příliš nevábí. Jak na to bude Vaše kampaň reagovat? Lze se spoléhat pouze na tradiční nástroje „světa dospělých“ – přednášky, almanachy, kulaté stoly, firemní prezentace, oborové panely apod.? Tradiční nástroje, včetně kulatých stolů, prezentací firem, dnů otevřených dveří apod., jsou a budou součástí dění. Na mladé lidi chceme cílit on-line kampaní a silným tlakem na sociálních sítích, kde se chystáme prezentovat např. vítěze různých školských soutěží. Na 1. květen plánujeme větší akci pod názvem Den průmyslu v Ostravě – v Dolních Vítkovicích, která bude hlavně pro rodiny s dětmi. V nejbližší době bude také spuštěna webová stránka www.rokprumyslu.eu, kde se počítá i s rubrikou FAN. V ní bychom chtěli postupně nabídnout zajímavosti, kvízy a další atraktivní informace. Domlouváme spolupráci s médii. Uvědomujeme si, že vnímání průmyslu a technického vzdělávání nezmění jeden rok. To, co jsme chtěli vyvolat, je zvýšený tlak na změny a snahu spojovat aktéry, kteří mohou zapůsobit na veřejnost, ať už jde o výrobce stavebnic, nebo účastníky projektů, jako jsou technické školky. Nejenom kapitáni tuzemského průmyslu řadu let kritizují vývoj odborného a učňovského školství v ČR a nedostatek mladých odborníků pro výrobní, montážní a servisní obory. Je doopravdy na vině pouze stát? Jak je zapotřebí z pohledu SPD ČR tento důležitý proces profilovat (koncepčně, legislativně, investičně, personálně) do budoucna? Vzhledem k tomu, že stát nastavuje legislativní a zejména finanční podmínky celé oblasti vzdělávání, myslíme si, že by právě on (hlavně MŠMT, společně s krajskou samosprávou) měl nazrálé problémy řešit. V polovině 90. let zde byly zavedeny principy financování „na hlavu“ a s tím spojená svobodná volba vzdělávací cesty, která přenáší tvorbu poptávky na žáky (či jejich rodiče). Kombinace těchto prvků však vytváří „smrtící koktejl“ pro zohlednění reálných potřeb trhu práce a zaměstnavatelů. Jinými slovy: v honbě za počtem žáků a na ně jdoucím finančním normativem byly školy v konkurenčním prostředí donuceny rezignovat na tradiční obory a na kvalitu výuky. Kdo se trendu nepodřídil, zanikl. Část viny samozřejmě nesou i samotné podniky, jelikož se na začátku ekonomické transformace nebránily administrativnímu oddělení škol od podniků. Na druhou stranu to mnohým pomohlo snížit režijní náklady a zůstat konkurenceschopnými ve srovnání se zavedenými západními firmami. Teď je načase, aby se ke své nezastupitelné roli při vzdělávání svých budoucích pracovníků vrátily. Některé již o to usilují. Bohužel někdy také narážejí na neochotu ke spolupráci ze strany samospráv. Pokud jde o to, jak při této změně postupovat, musí zde začít fungovat mix opatření motivačních (jde o daňové úlevy firmám investujícím do vzdělávání) spolu se systémovými úpravami školství (kupř. nastavení kapacit odborných škol podle požadavků trhu práce, vstup firem do obsahu učiva a realizace praxí v reálném pracovním prostředí). Jaké odborné a pracovní kvality si musí osvojit budoucí montér, svářeč, laborant a další dnes „úzkoprofiloví“ specialisté? Firmy dnes obecně požadují po absolventech škol (a je to jedno, zda středních, či vysokých) hlavně ochotu pracovat, komunikativnost, schopnost týmové práce či běžné používání cizích jazyků. To by mohlo na první pohled vést k domněnce, že vlastně odbornost není nutná. To je velký klam! Tam, kde neexistují základy odbornosti, nemají firmy na čem stavět a co rozvíjet. Své by o tom mohly vyprávět firmy zapojené do rekvalifikací. Z nezaměstnaného kuchaře či kadeřnice prostě dobrého operátora CNC nevychováte. Nehledě na to, že úřady práce a firmy nesou další náklady špatně nastaveného systému. Nebo si myslíte, že rekvalifikace nezaměstnaného 26letého absolventa vysoké školy je příkladem ekonomické efektivity? Jedním z Vašich záměrů je podpořit spolupráci škol a firem, což je předpoklad zavádění prvků duálního vzdělávání. Ano. Firmy a školy byly samy nuceny začít spolupracovat. Poměrně dobré vazby jsou na úrovni vysokých škol technického zaměření a také na středním stupni. Stále více přibývá příkladů spolupráce se základními školami. Ale není to dostatečné. Zmiňovala jsem projekt technických školek, o který je mezi firmami zájem. To je důsledek toho, že stát se o takovou spolupráci nestaral a nechal to na soukromém sektoru. Pro nás je podpora spolupráce firem a škol dlouhodobou prioritou. Hodně očekáváme od závěrů a doporučení systémového projektu POSPOLU. Ty by měly být zveřejněny v průběhu května. Naděje vkládáme do sektorových dohod mezi zaměstnavateli a státní a veřejnou správou, které nejenom zkoumají potřeby na trhu práce v daném odvětví a v jednotlivých regionech, ale měly by problémy pomoci řešit. Věřím, že letos bude podepsána celonárodní dohoda. Spolupráce vznikají lokálně i regionálně. Pozorujeme takřka vlnu této spolupráce. Můžete uvést, co vyplynulo z analýzy výsledků posledního ročníku soutěže „Manažer roku“ (mimochodem nejstarší a nejprestižnější novodobé české manažerské soutěže, která má za sebou již 21 let existence) a co konkrétně očekávají špičkoví čeští manažeři od budoucího tuzemského vzdělávacího systému (v návaznosti na potřeby trhu práce)? Těch výtek je skutečně mnoho. Prakticky bez výjimky jsou vrcholoví manažeři nespokojeni s učňovským školstvím. Podle nich není nastaveno tak, aby uspokojilo poptávku firem. Jen o málo lepší názor mají na střední odborné školství. Vysokoškoláků je příliš mnoho a firmy si často stěžují, že nejsou pro praxi ve výrobních firmách připraveni. Zásadním problémem je kvalita absolventů. Podle našich zjištění mezi zaměstnavateli téměř 2/3 absolventů vysokých škol technického a ekonomického zaměření neznají firemní procesy, takže se musí několik měsíců zaučovat. Manažeři poukazují na to, že školství trpí nadbytkem koncepčních změn zejména na základním a středním stupni, které nevedou ke zlepšení. Motivace studentů a učňů je nedostatečná. Jednou z cest jsou stipendia. Školy neučí studenty tvůrčímu myšlení, samostatnosti, řešení problémů. Absolventi mají podle manažerů nedostatečné vzdělání v cizích jazycích i v matematice. Postrádají logické myšlení… Už jen z těchto několika poznámek je zřejmé, jak potřebné jsou systémové změny. Co je třeba zlepšit na přípravě vysokoškolských odborníků pro průmyslové obory? Vysokoškolská příprava kopíruje (bohužel se zpožděním) negativní trendy vývoje středního odborného školství. V honbě za finančním normativem opouštějí vysoké školy léta budovanou kvalitu a otevírají „marketingově“ zajímavé obory. Výsledkem je, že začíná růst procento absolventů, kteří ve svém vystudovaném oboru nenacházejí práci a obsazují buď pozice, na něž stačí středoškolské vzdělání, anebo končí na úřadu práce. My, zaměstnavatelé, požadujeme po vysokých školách, aby své obory profilovaly co nejvíce podle požadavků praxe. Aby studenti trávili alespoň několik týdnů souvisle v reálném prostředí firem. Po státu pak chceme, aby nastavením koeficientů zvýhodňoval finančně ty obory, po nichž je na trhu práce poptávka. Mnoha firmám už došla trpělivost a přípravu mladých specialistů si zabezpečují samy, případně se na ní v různé míře podílejí. Je to podle Vašeho názoru optimální řešení? Je to někdy poslední zoufalé řešení, jak zachránit školu a obory, které zaměstnavatelé pro svou činnost nezbytně potřebují. Z hlediska principu financování jsou firemní školy brány jako školy soukromé. To znamená, že i při splnění všech podmínek mohou dostat maximálně 90 % normativu, který dostává sousední škola „státní“. Zároveň si nemohou zavázat všechny své studenty pro zaměstnání ve firmě, takže takříkajíc „vyrábějí“ absolventy i pro konkurenci. Přesto by stát měl podpořit převzetí škol firmami tam, kde je k tomu ochota a současně se nedaří obory žáky naplnit. Je zajímavé, že školy nepřebírají jen nejsilnější podniky, jako je Škoda Auto, Vítkovice, Třinec a jiné, ale že vznikají i školy zřizované sdružením malých firem, např. ve východočeské Dobrušce. Existují ve vyspělých průmyslových státech další a efektivnější formy a nástroje, jak zainteresovat mladé lidi na možnosti seberealizace v průmyslovém prostředí? V SRN nebo v Rakousku je nastaven systém duálního vzdělávání a funguje tam velmi dobře. Přesto všechny průmyslově vyspělé evropské státy řeší úplně stejný problém jako my. I vzpomenuté Německo oznámilo, že jim v letošním roce chybí tisíce učňů. Přirozeně, že v získávání těchto pracovníků si do značné míry konkurujeme. Navíc EU vyhlásila záměr reindustrializace Evropy a podporu průmyslu. Jedním z největších problémů, jak ho splnit, bude právě nedostatek lidí z technických profesí. Ano, některé státy podporu technických oborů vzaly do svých rukou. Po letech se výsledky dostavily. Např. ve skandinávských zemích, ale i v Polsku, je zájem o technické obory větší než u nás. Milan Mostýn, Bronislav Sowa